Hodnocení obtížnosti ferrat - přehled a čtení stupnic

Ferraty se nehodnotí podle skalní lezecké stupnice obtížnosti  (jako např. UIAA stupnice, francouzská stupnice, americká stupnice, saská stupnice apod.), ale mají vlastní stupnice a kritéria hodnocení obtížnosti, které jsou od těch čistě lezeckých odlišné. 

Základem pro hodnocení je: technická obtížnost a celková obtížnost z horolezeckého hlediska, ale zohledňuje se i celkový charakter túry, délka výstupu, nadmořská výška, náročnost nástupu i sestupu, možnost výskytu sněhu, pravděpodobnost padajícího kamení, stav umělých pomůcek, nebezpečnost v případě zvratu počasí i případné únikové cesty.

V alpských zemích se používá několik stupnic, podle lokality. 

Nejpoužívanější v Evropě je rakouská pětistupňová řada A – E podle horolezce Kurta Schalla, kterou zavedlo ve svých průvodcích vydavatelství Schall Verlag a používá se v současných špičkových průvodcích značky Alpenverlag. 

Rakouská škála přesně definuje jednotlivé stupně a lze si tedy lépe představit, jak těžká cesta bude. S tímto typem hodnocení se potkáte ale i v italských Dolomitech nebo v oblastech u Francouzskoitalských hranic.

A – jednoduché 

Mírně skloněné (delší) nebo svislé (kratší) žebříky. Železné kramle většinou v méně strmé skále. Ojediněle exponovaná místa, přesto však snadno zvládnutelná. Terén má dostatek dobrých chytů a stupů (s výjimkou žebříků přes skalní stupně). Zkušený lezec s dobrou rovnováhou a jistým krokem nepotřebuje na takových cestách žádné jištění. Pro děti a nezkušené se hodí mít krátké lano na horní jištění.

B – mírně obtížné 

Strmější skalní terén s exponovanými úseky. Svislé delší žebříky, kramle, železné stupy nebo řetězy. Některé pasáže jsou už namáhavé a vyžadují sílu. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 2 – 3. I mnozí rutinovaní skalkaři zde používají základní jistící prostředky. Začátečníci a děti už musí mít kompletní jistící výbavu. Pro jistotu mít krátké lano na doplňkové jištění.

C – obtížné 

Strmý až velmi strmý skalní terén. Celá cesta vede exponovaným terénem. Kolmé žebříky, kramle a stupy, které mohou být hůře dosažitelné pro nižší postavy. Časté svislé úseky jsou zajištěné jen ocelovým lanem. V některých místech může být cesta silově náročná. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 3 – 4. Delší stoupání už patří mezi náročnější akce a jistit by se měli v plném rozsahu i zkušení borci.  Začátečníci a děti by měli takovým terénem stoupat jen s doplňkovým jištěním ze strany zkušeného partnera.

D – velmi obtížné 

Svislý, často také převislý terén. Kramle a stupy jsou leckdy dost daleko od sebe. Velmi exponovaná a strmá skála, kde je téměř vždy jištění jedním ocelovým lanem. Delší svislé až převislé pasáže, v nichž je ve zvýšené míře nutná dostatečná síla v pažích. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a celkově v dobré fyzické kondici. Cestou se lze setkat s krátkými lezeckými úseky obtížnosti 1 – 2, jež nejsou zajištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Cesty této obtížnosti jsou vhodné jen pro zkušené, kteří jsou samozřejmě plně vybaveni jistícími prostředky. Doporučuje se obuv s podrážkou, jejíž vlastnosti se podobají lezečkám. Pro začátečníky a děti nevhodné.

E – extrémně obtížné 

Extrémní nároky na sílu, jistotu kroku (často v lezeckých botech) a především rovnováhu. Určeno pro specialisty a fajnšmekry. Tento stupeň obtížnosti se vyskytuje na zajištěných cestách velmi zřídka (např. Seewand). Úseky často zahrnují lezení. Ve zvýšené míře platí všechny charakteristiky popsané u obtížnosti D. Ojediněle se objevují velmi převislé úseky, klasifikované jako „F“.

Hlavní hodnotící stupnicí obtížnosti ferrat ve Švýcarsku je Hüslerova - K1-K6. 

Zajímavou metodu členění náročnosti použil ve svých knihách autor zavedených průvodců, Švýcar Eugen Hüsler. Ten dělí zajištěné cesty do čtyř kategorií. V každé kategorii pak používá třístupňové hodnocení obtížnosti (lehké, střední, těžké), přičemž v kategorii nejtěžších cest klasifikuje ve čtyřech stupních (poměrně obtížný, obtížný, velmi obtížný, extrémně obtížný). Na první pohled komplikované, ale ve skutečnosti velmi praktické a přesné.

V některých Hüslerových knihách charakterizuje náročnost cest graficky výstižný kříž, tzv. Hüsler-Klettersteigkreuz HKK. Ve čtyřech stupních charakterizuje obtížnost cesty ve čtyřech ohledech – síla, vytrvalost, expozice a potřebná zkušenost s pohybem v horách.

Od roku 2002 zavedl Švýcarský alpský klub (SAC) hodnocení pěších túr, které doplňuje klasické ferratové hodnocení, především z hlediska objektivního nebezpečí hor a často se týká nástupů a sestupů u celodenních túr, jejíž součástí ferrata je. Tedy hodnocení náročnosti túry k bodu nástupu a zpět.

T1 – pěší turistika. T2 – horská turistika. T3 – náročná horská turistika, možné úseky s řetězy. T4 – alpský terén, skalnaté, exponované úseky, náročnější orientace. T5 – náročný alpský terén, často bez cest, občas lehké lezení do II. stupně UIAA, možnost sněhových polí, místy potřeba jistit lanem, značení modrobílé. T6 – velmi náročný alpský terén, často bez cest, po ledovci, špatné značení, obtížná orientace, vyžaduje velké zkušenosti.

Ve velké oblibě jsou stále ferratové klasiky v Dolomitech nebo u Lago di Garda. Dolomitské ferraty jsou hodnoceny zejména stupnicí A-F, ale obecně italové hodnotí v pěti stupních a významově se výklad podobá stupnicím v německy mluvících zemích: F (facile) – lehké. MD (media difficolta) – středně obtížné. D (difficile) – obtížné. MD (molto difficile) – velmi obtížné. ED (estrema dificolta) – extrémně obtížné.  

Francouzi používají dvě stupnice. Ta starší klasická se podobá italské. F (facile) – lehké. PD (peu difficile) – méně obtížné. D (difficile) – obtížné. TD (trés difficile) – velmi obtížné. ED (extrement difficile) – extrémně obtížné.

Modernější stupnici vyvinul známý ferratový publicista P. Sombardier a dělí zajištěné cesty podle typu. Via ferrata école – lehká, cvičná cesta, vhodná pro začátečníky a děti. Via ferrata sportive – krátká cesta sportovního stylu, obvykle silově náročná, snadno dostupná z údolí. Via ferrata sportive / montagne – zajištěná cesta je součástí horské túry a je nutné počítat s objektivním nebezpečím.

V první řadě musím pečlivě nastudovat průvodce a vybrat cesty, odpovídající dovednostem, věku a kondici účastníků výstupu. Přibývá snadno dostupných, kratčích ferrat, které jsou obvykle silově náročnější. Něco jiného je celodenní túra ve vyšších polohách a zajištěný úsek je pouze částí cesty. Prostě není to jen stupeň, ale řada dalších informací. 

Pro vaši orientaci pomůže porovnání s přelezenými cestami. Všechny cesty vyžadují pečlivé plánování, zejména časové, alternativních variant, únikových cest v případě nouze atd.

Lehké cesty – jednoduché trasy, pokud chybí přírodní stupy, jsou nahrazeny pohodlnými umělými (rak. A-B, F, K1-2).

Střední cesty – pohyb strmějším terénem pečlivě zajištěnou cestou. Umělé pomůcky jsou na všech komplikovaných místech. Silově náročné jen ojediněle (rak. C, K3, PD).

Obtížné až extrémní – jde o cesty, které už částečně vedou náročným terénem, ale jsou hodně dobře jištěné a obtížná místa se vyskytují spíš ojediněle. (rak. D-E výše, K4-6, D-E). S rostoucí náročností přibývá exponovaných úseků, silově a na obratnost i vytrvalost náročnějších pasáží a často i objektivní nebezpečí horského terénu.

• Přístup a sestup – delší nástupy zvyšují celkovou náročnost
• Výška a expozice – subjektivně zvyšují obtížnost
• Počasí – mokré nebo zledovatělé úseky jsou výrazně těžší
• Vybavení – ferraty bez umělých pomůcek (např. bez kramlí) jsou těžší
• Psychika – při velké expozici může být trasa pro někoho mnohem náročnější