Černá Hora: NP Durmitor na kole

Černá Hora je od České republiky poměrně daleko, počítejte, že cesta zabere téměř 20 hodin, podle toho jak často budete dělat přestávky a také počítejte se zdržením na celnicích. Kontroly na hranicích nás zase trochu vrátily do dob socializmu. My jsme do Černé Hory jeli přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko.

Přesto, že tento stát není v EU, na cestu tam stačí platný občanský průkaz a měnou je zde euro.

Ubytovali jsme se v kempu Razvršje nad městečkem Žabljak, které leží na severu Černé Hory. Město je situováno uprostřed pohoří Durmitor, které je přírodní památkou UNESCO a národním parkem. Jeho střed se nachází v nadmořské výšce kolem 1450 m n. m.
 

Městečko Žabljak, leží na severu Černé Hory

Město je situováno uprostřed pohoří Durmitor

Náš první cyklovýlet směřoval do tohoto městečka. Pokud nechcete spát ve stanu, tak toto městečko nabízí další alternativy ubytování, od apartmánů po hotely...

Za tímto městečkem je jedna ze vstupních bran do NP Durmitor, je zde spousta obchodů, restaurací a kaváren, kde se můžete po výletě dobře najíst, napít a navíc je to zde za stejné peníze nebo i levnější než v Čechách.

První den jsme se rozhodli vydat se proti proudu řeky Tary. Kaňon řeky Tary je nejhlubší v Evropě a patří k nejhlubším na světě (je hluboký 400 až 1300 m). Jméno řeky je ilyrského původu a nazval ji tak zdejší ilyrský kmen Autariatů. Velkou atrakcí je sjíždění kaňonu Tary na vorech, kajacích a raftech.

Přímo v kempu lze s majitelem domluvit jednodenní rafting na této řece. Za 45 euro na osobu pro vás ráno přijedou do kempu, zapůjčí vám neoprén a zhruba po 15 km raftingu na této řece dostanete ještě oběd ve stylové restauraci a odpoledne vás dovezou zpět. Sjíždí se ten nejzajímavější úsek řeky pod Djurdejičovým mostem.

My jsme si to na kolech sjeli k mostu nad řekou a potom pokračovali proti proudu. Krajina kolem řeky Tary je nádherná, chvíli jsme ještě měli v zádech most.

Dál jsme pokračovali dolů k Taře a kochali se čistotou a krásnou barvou řeky.
 

Cestou jsme projížděli krátkými tunely vytesanými do skal.
 

Večer jsme se vrátili zpátky do kempu a na druhý den jsme naplánovali výlet pohořím Sinajevina.

Ráno jsme vyjeli ze Žabljaku a během celého dne, kdy jsme Sinajevinou projížděli, jsme kromě dvou pastevců nepotkali ani živáčka. Prostě jen čistá příroda všude okolo a občas nějaké pasoucí se ovce nebo krávy.
 

Nejvýše položená obec na Balkáně

Pohořím Sinajevina jsme se toulali celý den a cesta nás dovedla zpět k Žabljaku. Ještě jsme stihli koupačku ve Vražje jezeře.

Jezero Vražje

Jelikož jsme chtěli poznat Černou Horu se vším všudy, zaplatili jsme si v kempu polopenzi a nelitovali jsme. Dvakrát jsme měli k večeři pstruhy chycené v Crno jezeře. Chodili jsme se sem často projít večer po večeři, protože toto jezero se nachází kousek pod kempem uprostřed lesa.

Jezero Crno

Další den jsme jeli opět podél řeky, ale tentokrát to byla řeka Piva. Cestou jsme projížděli hlavní částí národního parku Durmitor...
 

...až se před námi objevila tahle krása. Přehrada na řece Pivě nás úplně ohromila.

Sjížděli jsme k ní nádherným kaňonem s krásnými výhledy.
 

Tu noc se mi o té nádheře i zdálo, pro mne jedno z nejkrásnějších míst na zemi.

Jeden den jsme si vyhradili na okruh kolem celého Durmitoru, byla to celkem náročná etapa, přes 80 km a nastoupáno 2 500 výškových metrů, ale zážitek k nezaplacení. Ze Žabljaku jsme z počátku hodně stoupali, až do výšky 1950 m n.m. 

Pak na nás čekalo zasloužené klesání, až na Sušičko jezero, které je obklopeno nádhernou přírodou. Odtud jsme stoupali zase nahoru.

Od jezera Sušičko jsme opět stoupali a kochali se...

V Černé Hoře jsme občas narazili na zajímavé stavby, údajně se zde o stavební povolení moc nežádá, ale začne se stavět bez něj a raději rovnou střechou. A když to úřady zjistí, tak už stavbu nikdo nebourá.

Návrat zpět k Žabljaku jsme zakončili výbornou kávou v horské hospůdce.

Poslední den jsme si zajeli k moři a projeli se 60 km podél pobřeží.
 

Navštívili jsme středověké městečko Kotor, které je na seznamu UNESCO.
 

A večer už jsme to vzali domů přes Chorvatsko. Strávili jsme v Černé Hoře sedm krásných dní, je to země s krásnou přírodou a milými lidmi. Hlavně na vesnicích si s námi chtěli všichni povídat a vyptávali se, odkud jedeme. Černohorština je slovanský jazyk, takže jsme se zde dobře domluvili naší chabou ruštinou. Anglicky zde umí personál na hotelech nebo mladí lidé ve větších městech.

Měli jsme velké štěstí na počasí, v Černé hoře jsme nepotkali žádné přístřešky pro cyklisty nebo turisty, občas se někde objevila nějaká polorozpadlá lavička.

Myslím, že krása Černé Hory ještě nebyla úplně objevena. Na to, jak nádherná příroda tu je, je zde velmi málo turistů.