Thru-hike Gruzie: Trek plný zážitků a nečekatných setkání

Již je to nějaký ten pátek, kdy se mi podařilo nalákat dva pražské fešáky do Gruzie a vyrazit společně s nimi na opravdový THRU-HIKE, tedy přechod hezky pěkně natěžko s batohem na zádech z bodu A do bodu B, po jedné kontinuální ustálené trase.

Byla to naprosto JEDINEČNÁ a BOŽÍÍÍ akce a dodnes na ni vzpomínám, jako jednu z mých dosavadních nejlepších cest.

Cílem naší výpravy bylo juknout jedním okem na kousek Velkého Kavkazu, jehož hřeben se táhne v délce 1150 km ( a šířce 150 km) od Černého ke Kaspickému moři a jeho významná část tvoří severní hranici Gruzie s Ruskem. Je považován za přirozenou hranici mezi Evropou a Asií.

Letenky jsme si pořídili ty nejlevnější možné a do Kutaisi jsme odlétali z polské Wroclawy za neuvěřitelných 4000  Kč.

Měli jsme dohromady jeden stan a jedno vaření a představa byla, že budeme dvě noci nadivoko v přírodě a třetí noc v zcivilizaci kdesi pod střechou. 

Chtěli jsme tak mít i příležitost poznat vyhlášenou gruzinskou pohostinost. A tato kombinace se ukázala jako úplně ta nejlepší z nejlepších.

Na start jsme se z letiště v Kutaisi dostali pomocí taxíku, pak maršrutky a pak pomohlo i stopování až do osady Kvemo Marghi. Odtud už jsme vyrazili již po svých,  přes Nakra-Mestia-Adishi-Ushguli až do Tekali.

To nejzajímavější, co v Svanetii můžete zažít jsou všechna ta obyčejná potkání s místními domorodci, která se nikdy nedají dopředu naplánovat. Tady se zastavil úplně čas na začátku minulého století, vše ve své čistotě a jednoduchosti.

Další jedinečností je ta překrásná kombinace petrobarevně rozkvetlých luk a zasněžených vrcholků Velkého Kavkazu s jeho čtyř- a pětitisícovkami. Nejvíc mi utkvěl ve vzpomínkách obraz hory Ušba ( v překladu: Cesta do neznáma ), jejíž siluetu s vrcholem 4.700 m n. m. jsme si užívali po několik dní, že všech stran.

Jinou nezapomenutou atrakcí určitě bylo přebrodění řeky Adishchala pár kilometrů za městečkem Adishi, kde jsme i s batohy naskočili na koňský hřbet. Koně tam původně přišli přetáhnout motorkáře i s jejich stroji a my jen s radostí využili této náhody.  

Vzhledem k načasování, 2 roky po covidu, jsme měli Svanetii skoro pro sebe, jen pomalu se probouzela zpět do původního turistického rozkvětu. A to se nám hodně moc libilo!

Stanovat se na treku může všude a my si většinou vybírali krásná místa s výhledem v blízkosti vodního zdroje kvůli vaření. Nevadilo nám ještě v podvěčer klidně nastoupat dalších 500 výškových metrů, jen aby naše požadavky na výhled na hory byly splněny na 100 %.

Veškerou vodu jsme zde všichni poctivě filtrovali a užívali si tak pravidelného meditačního rozjímání. Díky tomu jsme tu nezažili vůbec žádné zdravotní komplikace. Co bylo ve Svanetii obzvlášte milé, že skoro každý den jsme na našem treku potkali místo, kde jsme se mohli občerstvit vychlazeným pivem či limonádou i nanukem.

Bylo teplíčko, větší než u nás, přestože jsme se pohybovali v nadmořské výšce okolo 2.500 m n. m. Péřovku jsem vyndala 2x, pláštěnku 1x, zato tílko jsem měla skoro každý den, jinak bych to tam nepřežila.

Přechod Svanetie nebyl tak úplně zadarmo a člověk si tam docela máknul: pěkně jsme se zapotili, žízeň jsme měli (a hospod poskrovnu), jednoho zlobila kolena a snažil se je přemluvit k poslušnosti, druhej fňukal v boji s ostružinami nad ztrátou cesty dle tras GPS, sranda prostě byla neustále. :-) 

Úplně nejkrásnější, pro mě osobně, byly ty večery a rána, kdy jsme měli postavený stan ve výšce nad 2 tis. s výhledy jak z National Geographic, až se tajil dech. Tam se člověk vydržel mlčky hodiny kochat nad tím zázračným výjevem přírody. 

A závěr? Naše každodenní hláška z celé akce: "KU*VA, TO JE DOBRÝ !!!" se mi, ale myslím, že i klukům, zapsal hluboko do srdíčka!