Fanské hory v Tádžikistánu - skrytý skvost střední Asie

Tádžikistán je nejmenší zemí Střední Asie. Zároveň se jedná o jednu z nejchudších zemí, která je z 93 % tvořena jen pamírskými horami, skálami, a především všudypřítomným prachem. Tádžické pohoří tvoří pomyslnou spojnici mezi Pamírem a Ťan-Šanem a celé území bylo historicky součástí Perské říše.

Náš nápad na cestu do této poměrně neobvyklé země vznikl během jednoho velmi krátkého březnového telefonátu, kdy se kamarádka Blanka původně chtěla pouze ode mě nachytřit na trek po Tenerife. ALE !!! na konci tohoto hovoru už jsme obě měly brouka v hlavě o společném treku do Fanských hor. A přesně za týden jsem nám zařizovala letenky na srpnový trek…

Letenky z/do Prahy s Turkish Airlines, tam do Samarkandu (Uzbekistán), zpět z Dushanbe (Tádžikistán) na druhou polovinu srpna, to byla naše jediná záležitost pořešena dopředu z domova. Víc vůbec nic.

První zastávkou byl Samarkand  = pohádkové město na Hedvábné stezce. Je to jedna z nejbohatších sbírek dlaždic v muslimském světě a zcela oprávněně se od roku 2001 nachází na seznamu UNESCO. 

Celkem jsme Samarkandu věnovali rychloprohlídkou asi 4 hodiny. Nejkrásnější jsou všechny stavby až večer, když se setmí, kdy jsou celé nasvícené. To jsme bohužel nestihly vidět, to až zas někdy příště…

První naší výzvou bylo dostat se sdíleným taxíkem z centra Samarkandu v Uzbekistánu na hraniční přechod s Tádžikistánem. Tady pak musí každý turista pěšky projít přes 6 bran, kde Vám 6x zkontrolují cestovní doklady, všude kolem dokola samé ostnaté dráty. Takové „Déjà vu“ do éry socialismu.

Následně jsem si odtud musely domluvit další taxi, přes Panjakent, až na začátek našeho treku Fanských hor, údolí sedmi jezer. Město Panjakent je takovou křižovatkou všech trekařů, odtud se totiž vyjíždí na starty všech možných treků. 

My tady ale zažily ještě docela horkou chvilku, když jsme nemohly  sehnat plynovou kartuši, bez té bychom byly o hladu… Naštěstí se to nakonec díky našemu řidiči podařilo.

V Tádžikistánu se používá měna tádžický somoni. Kolik tam zhruba co stojí? Údaje jsou platné k termínu naší cesty, tedy srpen 2025.

Kdo tam byl, tak už tuší, že chybička se vloudila a plán přejít sedlo od západu nebyl geniální. Na posledních  2,7 km bylo převýšení 800 m (35-45%, tj sklon 19-24 st) s naprosto živým suťoviskem. 

Docházela mi voda. Tady nás zachránil čůrek stékající po skále, ke kterému jsme musely odbočit přes sypající se kameny. Neumřely jsem tam sice, ale celý tento výstup nám nakonec trval 6 hodin a byl extrémně vyčerpávající. 

Proti nám klouzali dolů ostatní trekaři, kteří šli tím správnějším směrem a soucítili s námi. Nakonec jsme se tam postupně obě vydrápaly. Ale pak ty odměny. Ty výhledy a ten silný pocit vítězství… To za to stálo!

Po svazích je i nepřeberný počet kozích stezek, takže když víte směr, i ty můžete využívat. Pravda, občas se pak stezky  samy vytratí a občas taky skončí někde nad srázem a pak je to docela bojovka.

V Tádžikistánu zcela bezchybně fungovaly mapy.cz. Až s neuvěřitelnou přesností. Především info o místech ke stanování a se zdrojem vody. S Blankou jsme se ale pohybovaly jen po základních trasách, nijak jsme neexperimentovaly.

Kromě první a poslední noci, kdy jsme přespali v hostelech, jsme spaly ve stanu Hannah TERCEL 2 LIGHT. A ten byl teda fakt skvělý a můžu jej vřele doporučit každému ultra-light hikerovi. Váží pod 2 kila a je tak velmi lehoučký. 

Ohledně rozměrů stanu, tak pro mě s Blankou ideální. K našim nohám se krásně vešly naše batohy (pro nějakého dlouhána už by to tak jednoduché asi nebylo). 

Co nás skutečně hodně pobavilo bylo, že reflexní prvky stanu odráží světlo tak vehementně, že když jsem na stan zasvítila čelovkou poprvé, tak jsem byla přesvědčena, že jej Blanka v mezičase omotala nějakou LED páskou a celý jej jako překvapení rozsvítila. Takže varování: s tímto stanem nebudete v divočině tak úplně neviditelní... 

Tady jsme se docela pronesly. Z Čech jsme si vezly téměř veškeré potraviny s sebou, každá přibližně 5 kg. Na tržišti v Panjakentu jsme jen dokoupily každá 2 bochníky chleba, které vydržely být poživatelné celých 10 dní! 

Vody bylo naštěstí všude na treku ve Fankách dostatek. Každý den minimálně jedno jezero, potůček či říčka, díky tomu jsme tak pravidelně mohly meditovat nad pomalým filtrováním vody.

Co jsme jedly?

• Snídaně 
  Müsli kaše
• Oběd
  Kousek tvrdého chleba se sýrem nebo salámem
• Večeře
  Instantní Adventure Menu (nejlepší), Summit to Eat nebo Travellunch pořízených v plzeňském obchodu Rock Point, kde je velký výběr jednotlivých druhů jídla. 

Až poslední dva dny z celého treku byla konečně možnost si objednat plov (rýže s mrkví a masem) či kuře s hranolkami a hlavně i pivo. Chuť i design připomínaly Plzeň, a ejhle, etiketa hlásí "traditional Czech beer". 

Pivovar vyrábí Pulsar v Uzbekistánu stylem českého ležáku a má vazby na historii českého pivovarnictví. 

Dobré boty jsou základ. Nedám dopustit na nízké trailové boty. Blanka měla Hoky, já Inov8. Ani jeden puchýřek. Opět se svojí širokou nabídkou nezklamou prodejny Rock Point. Původně jsem chtěla jít v Altrách, ale dobře jsem udělala. Altry jsou na podobný trek příliš měkké. Zato Inov8 TrailFly v sobě spojily jak celkovou lehkost, tak pevnější a stabilnější podrážku. Pro mé účely byly dokonalé.

Oblečení jsme měly sbalené minimalisticky, ale i šatičky do měst jsme pobraly. Bunda a dlouhé kalhoty byly potřeba jen jednou, a to jen kvůli větru v oblasti sedla Chimtarga ve výšce 4760 m n m.. Pláštěnka, čepice, rukavice nakonec nebyly vůbec třeba.

Ponožky stačily jen dvoje - jedny na spaní a druhé do bot. Všude bylo totiž tolik prachu, že jakmile člověk vyšel, tak během chvilky byl až po kolena souvisle zaprášený. Trochu pomáhaly návleky.

Prvních pět dní jsme na treku nepotkaly ani jednoho cizince. Jen my a domorodci, kteří nás už z dálky zvali na čaj. Párkrát jsme pozvání přijaly a bylo to vždy moc příjemné. 

Dorozumívaly jsme se většinou s nimi díky mojí chatrné ruštině, výjimečně anglicky, nebo jen tak hesly a posunky. V každém případě byla z jejich strany vždy velká snaha, se společně domluvit a popovídat si.

Až šestý den jsme konečně potkávaly i bílé tváře. 90 % z nich byly z Ruska. Už z dálky je člověk mohl identifikovat podle pěnového podprdeláku ovázanýho na gumu kolem pasu. Podezřívaly jsme je, že to nejspíš musejí fasovat přímo k letence do Tádžikistánu. Druhou nejčastější národností ve Fankách byly Češi. A tato setkání byla moc milá.

Vše šlo až překvapivě hladce, bezproblémově, jako po másle. Především transfery do a z hor byly superrychlé. Taxikáři si nás sami mezi sebou předávali a aktivně  nám domlouvali další spojení. 

Tato dovolená byla ve stylu low-cost, nebylo totiž většinu dní kde a za co utrácet.

Ani na okamžik jsme se necítily v nebezpečí či nekomfortně. Pro někoho by mohla být komplikace, že jsme skoro celých 12 dní v Tádžikistánu byly absolutně mimo jakýkoliv mobilní signál. Za mě to byl ale převzácný dar, užívat si jen právě danou přítomnost, krásu hor a neřešit cokoliv jiného.

V horách se neputuje jen krajinou, ale i sebou samým.

• Ve městě Panjakent (poslední větší město před začátkem treku) byl problém sehnat plynovou kartuši na vaření. Musíte se spolehnout na rady místních.
• Občasné nevolnosti z únavy, hladu nebo ze sluníčka. Mít s sebou dostatek jídla, ochrany před sluncem a nepřecenit své síly, jinak se vám trek může časově protáhnout, na což nebudete mít plánované zásoby jídla.
• Většinou tu není mobilní signál. Blbý v případě nouze, skvělý pro digitální detox.