GGUT do třetice - aneb, když závod řídí příroda

V běžeckých kruzích a komunitách je GGUT na popularitě rostoucí akce, která nabízí stále ještě relativně domácí atmosféru a zároveň nádherné horské prostředí a nezapomenutelné zážitky.  

Díky zkušenostem z předchozích dvou ročníků jsem si již myslel, že už vím, co mě čeká, a tak jsem celý natěšený vyrazil za částečně známým ale znovu novým dobrodružstvím. Kromě divoké předpovědi s vysokými srážkami jsem měl od letoška hned několik změn - jedu sám s nadějí, že se v Kaprunu potkám se spoustou známých a spoluběžců, navíc jsem letos neměl žádný závažný výpadek v tréninku, a tak jsem mohl doufat v to, že si budu moci po loňsku spravit chuť. 

Ještě před příjezdem však začíná pršet a dle předpovědi nemá přestat přibližně další dva týdny. Na procházky a socializaci tím pádem není moc prostoru ani chuť, a tak pátek před závodem trávím přípravou na závod (rozumějte sezení na zadku a odpolední 5km rozklus). 

Jelikož byl můj odjezd z domova docela narychlo, tak sháním ještě poslední součástky povinné výbavy, které jsem samozřejmě nechal doma. Na prezentaci tedy dělám trochu zmatek a musím si tak dát trestné kolečko po Kaprunu, abych sehnal píšťalku, které mají v místním Bründl Sports Flagshipstore beznadějně vyprodané. Stejně tak pořizuji čepici a rukavice, které jsem si 100% dával na bytě do batohu... 

Den závodu se ale blíží, dávám tedy včasnou večeři, teplou sprchu a lezu do spacáku v narychlo udělané vestavbě auta. Jdu spát se slepicemi - odjezd na start je v 5:30 ráno. Večer se ještě z bezpečnostních důvodů organizátoři rozhodli prodloužit trať a vyhnout se tak nejtechničtější pasáži na cca dvacátém kilometru, a tak je celková distance rovných 60 km. 

Ráno stále prší a pršelo i celou noc závodníkům na dvou delších tratích, které odstartovaly již během noci. V autobuse sedím hned před čelním sklem úplně vepředu, ale místo toho, abych si užíval výhledy v údolí vedoucí ke Kals am Grossglockner, kde je start závodu, ještě radši dospávám. Podmínky vypadají celkem náročně a každá kapka energie se bude hodit. 

Na místě startu jsem s předstihem cca 45 minut, a tak se spolu s většinou závodníků schovávám před zimou a deštěm v místním komunitním centru. Zima a vlhko je v kombinaci s vysokými horami opravdu nepříjemné, a tak se vlastně celkem těším na to, až vyběhneme a trochu se zahřeji.  

Konečně jdeme na věc! Čekáme na startovací výstřel zatímco kolem startovního koridoru probíhají promrzlí a viditelně vyčerpaní závodníci ze 110km a 84km trati. Hned po výstřelu ale vyrážíme a už tradičně s námi vybíhají i zástupci týmu Run together (tým afrických běžců, kteří zde mají každoročně soustředění). 

Letos už ale vím, že se jich nemusím držet, jelikož většinou vyběhnou prvních 400 výškových metrů a následně nám zamávají a běží zpět. Běží se mi opravdu dobře a cítím, že prvních 10 km, které jsou konstantně do kopce, se můžu držet na samotném čele závodu.  

Chatu s první občerstvovací stanicí a prvním checkpointem mám již na dohled, zbývá mi posledních asi 500 metrů a v tom se všechno změní. Naproti mně běží jakýsi pán, mává rukama a křičí „It is over“. Chvíli mu ještě běžím naproti, ale začínám chápat co se děje. Závod se ruší!  

Přibližně po 70 minutách dřiny, deště a přemýšlení o taktice se najednou všechno rozplývá. Pár vteřin ještě trochu zmateně koukám a pak se jen zeptám, jestli si to aspoň můžu doběhnout k chatě Glorerhutte, načež mi je odpovězeno „Yes, but don´t take too long“, předpokládám že se začne rovnou organizovat svoz zpět do Kaprunu.  

V chatě je příjemné teplo a překvapivě celkem plno, spousta běžců z delších tratí zde bylo očividně odstaveno a závod jim také přerušili. Dávám si tedy čaj, kousek melounu a vylézám zase ven. V sedle, kde je chata, je překvapivě příjemně. Prší už výrazně méně a vypadá to, jako by se mraky trochu trhaly. Nicméně závod byl z nějakého důvodu přerušen, a tak nemá velkou cenu pokračovat. 

Začínám tedy sestup, pár lidí ještě pokračuje ve směru závodu, už se ale nikam neženou a předpokládám, že se jdou podívat alespoň do prvního sedla, aby z akce něco měli. Protijdoucí zdravím anglicky, oni mě taky, případně německy, ale najednou slyším „čau” a tak se zarážím. Zdraví mě Danko, slovenský závodník, který neoblomně míří vzhůru. Po krátké rozpravě zjišťuji, že na 20. kilometru u Glocknerhause na něj čeká auto s podpůrným týmem a že prý jestli chci, můžu jít s ním a případně se s nimi svézt zpátky.  

Vůbec o tom nepřemýšlím, nabídku přijímám, a tak spolu vyrážíme znovu nahoru. Tempo máme sice trochu rozdílné, ale jsem moc rád, že si toto horské dobrodružství můžu ještě na chvíli prodloužit a sdílet ho s někým.  

Pokud jsem byl chvili po ukončení závodu zklamaný a rozmrzelý, tenhle náhlý obrat situace mi rozhodně zlepšil náladu. Ze sedla vede trasa po malé pěšině, která se místy mění v menší i větší potok a tak je sbíhání dolů zábavné, pestré a suchou nohou v podstatě nereálné. 

Díky prodloužení trasy je to pro mě nový zážitek a díky tomu, že už mi o nic nejde, konečně se můžu kochat nádherným prostředím, výhledy na hřebeny a občas vykoukne i samotný Grossglockner. Nikdy předtím jsem tu možnost neměl, nebo minimálně nevyužil, takže na všem zlém je prokazatelně něco dobrého.  

Po nádherném seběhu je čas dostat se zpět nahoru k přehradě. Probíháme skrz vlčí teritorium, minimálně podle cedulek na stromech podél cesty. Naštěstí si mě žádný z vlků nespletl s raněnou srnou a tak zdárně dobíhám k přehradě, kochám se její obrovitostí i vysokými hřebeny a nespoutaností okolní krajiny. 

Když jsem se vyškrábal ke Glocknerhause, občerstvovací stanice je už sklizená. Lidí málo a počasí zase nabírá grády. Začíná pršet, a tak čekám, než dorazí Danko a mezitím se seznamuji se „support crew“, kterou jsem identifikoval podle registračních značek. Když pak Danko dorazí, vyráží se skupinou nadšenců ještě dál, do dalšího sedla a pak údolím do Fuchsu a zase nahoru. Já ale už nikam neběžím. 

Chtěl jsem si letos užít náročný závod a vylepšit si předešlé výsledky. Místo toho jsem zažil výběh s kocháním, velmi cennou (i když trochu drahou) zkušenost a poznal zase další nadšené běžce a skvělé lidi. Pokračuji tedy zpátky naložený v autě, občerstvený děvčaty, která mi nezištně dala i obloženou bagetu, za kterou jsem po několika hodinách běhu byl opravdu velmi rád. 

Po příjezdu zpátky do kempu a rychlé rekonvalescenci ve sprše se jdu kouknout do centra závodu na náměstí. Cíl již pomalu sklízejí, ale hlavní bránu ještě nechávají postavenou, jelikož pár běžců zvládlo proběhnout checkpointy ještě předtím, než se zavřely a tak mohli závod oficiálně dokončit. 

Díky předčasnému ukončení jsem tedy přišel o možnost zaběhnout si celou trasu, ale alespoň jsem ušetřil nohy na nadcházející Rock Point Trailrunning kemp v Rakousku, a měl jsem možnost znovu si uvědomit i to, že hory a příroda má prostě vždycky navrch nad lidmi. 

Takže za rok znova a lépe..., nebo možná zkusím něco nového?