Albánské dobrodružství aneb jeskyně, pot a síra

Už nějakou dobu se věnuji speleologii, zejména na domácím písečku, ale ještě jsem se moc nedostala k takové té „velké“ jeskyňařině. Čeští jeskyňáři s úspěchem bádají po celém světě a každý rok vyráží do zájmových lokalit expediční týmy. Mým přáním bylo zúčastnit se větší zahraniční expedice a posunout se ve svých zkušenostech a poznání podzemního světa, způsobech jeho objevování, zkoumání a dokumentace zase o něco dál. A tak jsem v půlce října 2024 vyrazila na Expedici Neuron Atmos.

„Tady to nikam nevede, dole se to zavírá…“ Martin se vynořuje z temnoty úzké propástky pod mýma nohama. Jsme v jednom ze zákoutí obřího dómu jeskyně Kobyla, v které kontrastují mohutné stalagmity s černou podlahou tvořenou netopýřím guanem. „Nojo, tak já tam aspoň nakouknu.“ Řídit se heslem „Nikdy nikomu nevěř a radši se sama přesvědč“ už se mi při průzkumu mockrát osvědčilo. V chodbičce objevuji těsný průlez kamsi vzhůru. Pár metrů plazení a… přede mnou se otevírá velká neznámá prostora. Vykroužený strop, sněhobílý sintropád na zadní stěně mizí do úžiny v jejím dně, nalevo je viditelné pokračování. Tají se mi dech, uvnitř křičím radostí. Jsem první člověk, který sem vstoupil…

Česká část výpravy, sedm kluků a já, míří za dalším poznáním hypogenního krasu na hranicích Albánie a Řecka na řece Sarandoporo. Oblast soutěsky Vromoner s výskytem jeskyní vázaných na oblast sirných pramenů byla dlouho z dosahu vědců a speleologů. 

Primárním cílem expedice, organizované skupinou Topas, základní organizací České speleologické společnosti, je co nejlépe zdokumentovat podzemní jezero ve více než 100 metrů hluboké nedávno nalezené propasti Atmos a potvrdit tak předpoklad, že se jedná o největší podzemní termální jezero světa. 

Díky podpoře nadace Neuron byl zakoupen nejmodernější lidarový 3D skener, který by měl pomoci vytvořit mapu jeskyně a jezera a 3D model. 

Po dvoudenní cestě se v cíli setkáváme s kolegy z moravské části výpravy i zahraničními kolegy. Rozbíjíme tábor přímo v nivě řeky a večer u ohně probíráme plány na další dny – kdo, kdy, kam a s kým.

S východem slunce se tábor pomalu probouzí a údolí se s prvními paprsky začíná ohřívat. Po snídani se rozproudí debata, jak vše zorganizovat, aby bylo možné zrealizovat všechny naplánované aktivity. Týmy geologů, hydrogeologů a biologů se postupně balí a vydávají za svými cíli. 

Dva jeskyňáři, kteří jsou zároveň členy speleozáchranky, dostávají za úkol vystrojit bezpečně cestu do útrob jeskyně Atmos, aby se vstupní propastí s nestabilním suťovištěm mohly v následujících dnech spustit jednotlivé týmy k jezeru pro zajištění dokumentace, měření a odběru vzorků.

Domluvila jsem se s Ginem (mimo jiné kameraman ČT), který má za úkol provést foto a video dokumentaci lokalit a probíhajících prací, že mu budu asistovat. Stoupáme starou polozarostlou stezkou na vápencový hřeben nad řekou k velkému propadu, v němž se nacházejí vstupy do několika jeskyní. Naším cílem je jeskyně Želva. Doprovázejí nás kluci z hydrogeologického týmu, aby odebrali vzorky z jezera. 

Doslova sjíždíme prudkým svahem skrz bujnou vegetaci ke vstupní propástce. Martin vystrojuje cestu dolů, stěnou se vine zelený had. Poprvé se tak do hry zapojuje 60m statické lano od Edelridu a karabiny, které jsem na expedici získala díky zaměstnaneckému programu Challenge Grant na podporu outdoorových aktivit.

Soukáme se do overalů a slaňujeme dolů. Nohy přistanou na obřím suťovém svahu mizícím kdesi ve tmě. Při sestupu jeskyní se před námi postupně objevuje výzdoba, stěny pokryté sádrovcem, kopulovité stropy a pak i azurové jezero.

Vrháme se do práce. Dělám osvětlovače i modelku, točíme interiér jeskyně a kluky při práci. Prozkoumáváme bahnité úžiny, kluci díky odvážnému komínování nad vodou v úzkých prostorách korozí modelovaných chodeb objevují nové prostory. Dorazil za námi Ríša s lidarovým skenerem, takže skenujeme, fixujeme a zaměřujeme body na břehu jezírka pro batygrafické měření a vše natáčíme. Zpátky se vracíme už potmě. 

Den končí koupačkou v termálním jezírku za stanem, večeří, povídáním u ohně, stahováním dat a probíráním výsledků denní práce. Jako poslední se z jeskyně Atmos vrací vystrojovací tým.

Ráno do Želvy vyrazili geologové, aby pomocí batygrafie proměřili dno jezírka a provedli geologický průzkum. Vystrojovací tým pokračuje v Atmosu, zároveň dostává úkol od hydrogeologů obarvit vodu v odtokovém jezírku pro stopovací zkoušku. Cílem je zjistit, za jak dlouho a kde se voda z Atmosu objeví, což pomůže vykreslit obrázek o propojenosti jednotlivých jeskyní a vývěrů. 

Já se s Ginem a dalšími členy chystám do jeskyně Sulfur pro odběry vzorků a nafotit snímky pro vytvoření virtuální prohlídky. 

Cestou několikrát brodíme. Mělké říčky tvořené termálními vývěry jen pohladí, Sarandoporo je ale dravá, divoká řeka, plná velkých kamenů. Portál Sulfuru v soutěsce se nedá přehlédnout. Vytéká z něj azurově mléčná voda teplá 26 °C. Ve vstupu se držíme po varování kolegů před propadnutím ve výtokovém korytu raději bokem. Další cestu přehrazuje jezero, kolem kterého se dá aktuálně projít hlubokým bahnem

Večer předtím mě kamarádi strašili historkami o uvíznutí a bezmocnosti. Jediná záchrana je prý lehnout si na břicho a plazit se. Teď spěchám za kolegy, kteří mi utekli...a stalo se. Jedna noha mi projela hluboko do bahna a nedá se vytáhnout. Nemůžu se hnout, v rukách sandály a druhý speleovak, to se těžko zachraňuje. No, kluci mě v tom nenechali a vytáhli mě, jen jsem pak celý den absolvovala s bahnem v jedné holínce :-)

Jeskyni tvoří velké sály s kopulovitými stropy a obřími hromadami bílého sádrovce, protékané řekou, ten největší je nazván Vesmír podle českého stejnojmenného vědeckého časopisu, kde byl objev poprvé publikován. Obývána je mnoha druhy bezobratlých živočichů, z nichž někteří jsou endemičtí. 

Hned za jezerem pokrývá stěnu rozsáhlá hustá pavučina, z kulatých otvorů vykukují nohatí obyvatelé. Voda vyvěrá z několika vývěrů, stěny kromě klasických krápníků zdobí výkvěty sádrovcových krystalů a žluté sirné povlaky. Vybíráme vhodná stanoviště a postupně fotíme snímky prostor pro virtuální prohlídku, je to náročné na osvětlení i figuranty.

Další den v náročném prostředí dává zabrat, relaxuji pár tempy v jezírku. Večerní porada u ohně je bouřlivá, svádí se pomyslná bitva o to, kdo půjde první do Atmosu. Cesta je vystrojená, je potřeba určit priority. Nakonec se odkládá batygrafie geologů a půjde se skenovat. Kdyby nastal nějaký problém, na opravný pokus pak už moc času zbývat nebude. Takže jde Ríša, Ondra... a já.

Soukáme se do sedáků, nad hlavami pražící slunce. Kluci naposledy promýšlejí taktiku sestupu a skenování propasti. Drahý skener se nesmí cestou poškodit. Sestupuji jako třetí. 

V úvodu je třeba překonat nestabilní stěnu, z které se při sebemenším pohybu sype hlína a kamení. Snažím se jí dotýkat co nejméně. Čím jsem níž, tím se mi více otevírá pohled na nevšední modelaci stěn, umocněnou zeleným zabarvením. Světla ubývá, snáším se volným prostorem na suťový svah. Doháním kluky, kteří zkouší skenovat prostor propasti. Postupně traverzujeme suťovištěm po zajištěné cestě, která přechází do sestupu stěnou. Jsme na suťovém kuželu končícím v jezeře.

Skenujeme horní úroveň, po poradě následuje několik sérií skenování břehu a jezera. Technika si trochu dělá, co chce. Na dně už je připravený nafouknutý člun, kluci se na něm plaví pod mohutnými sintrovými závěsy kamsi do tmy k vývěru. Čekám ve společnosti pozůstatků jakéhosi nebohého tvora, až se vrátí. 

Vytyčení a zaměření bodů pro batygrafii, transport člunu skrz těsné průlezy na hladinu odtokového jezírka. Má po obarvení fluoresceinem jedovatě zelenou barvu, kontrastující se žlutým člunem. Vzduch se nedá dýchat a prostorem se nese nesnesitelné štěbetání netopýrů. 

U velkého jezera kluci kalibrují dálkoměr, já si dávám sólo plavbu po jezeře. Shora se ozývají hlasy, objeví se pár světlušek. Dorazila parta hydrogeologů, střídačka. 128 m šplhání vzhůru nám ve třech trvalo asi hodinu, nejdelší čekání bylo na dlouhém úseku ve volném prostoru. 

Vracíme se za šera. Gino byl s geology v jeskyni Kobyla a prý jsem udělala chybu, že jsem s nimi nešla, že je nejhezčí, co tu zatím viděl. Musím to nějak vymyslet…

Následující den se mi daří přemluvit Martina a vyrážíme spolu do Kobyly. Bereme si s sebou kousek lana, protože Marek zmiňuje, že jsou tam snad nějaké propástky, které ještě nikdo nezkoumal. Fasujeme i mrňavé zkumavky, kdyby se nám povedlo najít a přinést odtamtud nějakého brouka, to se ještě nikomu nepovedlo.

Vstup do jeskyně Kobyla se nachází ve stejném obřím propadu jako Želva, vstupní portál využívali kdysi pastevci k ustájení dobytka. Krátkou chodbou s bílou výzdobou se dostáváme nad ústí 40m propasti. V kotvení visí známé zelené lano. Kluci ho přinesli z Želvy. Martin vystrojuje přepínku a mizí ve tmě. Za chvíli se prostorem spouštím i já. 

Je to taková vyhlídková jízda. Kolem mě defilují obří krápníky – sloupy, záclony, kaskády… Přistávám na dně a rozhlížím se. Ohromná prostora, světlo čelovky se v ní ztrácí. Mohutná fosilní výzdoba je tu v kontrastu s temnou podlahou plnou netopýřího trusu.

Jeskyně je neaktivní, na rozdíl od ostatních je bez vody, není v ní tedy takové teplo. Procházíme hlavní pasáže, obdivujeme roztodivná zákoutí a pátráme po broucích. Jediný úlovek je mnohonožka, kterou jsme našli na stěně. Po překonání menší propástky šplháním po bílých rozpadávajících se hromadách nacházíme v jednom ze skrytých koutů díry dolů. Martin bezúspěšně zkouší jednu z nich. 

Vydávám se na průzkum po něm a mám větší štěstí...podaří se mi proplazit úzkou chodbičkou a rázem se ocitám v nových, neznámých prostorách. Jak ryju nosem v zemi, zahlédnu nějaký pohyb. Miniaturní štír! Martin se souká za mnou a podává mi zkumavku. Lovím štíra a průhledného (nejspíš) chvostoskoka. Úkol splněn :).

Nevěřícně koukáme na prostory před námi. Opatrně šplhám po neposkvrněné sintrové výzdobě do okna u stropu a dívám se do další velké chodby, která pokračuje na obě strany. Za chvíli už je za mnou i Martin, slézáme dolů a postupně objevujeme další a další nové prostory. 

Velká chodba se otevírá do nižšího rozlehlého dómku, který přechází do vysoké chodby zcela vyplněné výzdobou. Krápníky se třpytí a my jsme unešení tou nádherou. Snažíme se pohybovat co nejopatrněji, abychom prostory co nejméně narušili. Chodba ústí do dalšího velkého dómu. Dno přehrazují fosilní sintrové hrázky, závěr přechází do nízkých plazivek. 

Abych se do nich podívala a „krajkovou“ výzdobu nezašpinila, jdu do ponožek. 

Ve velkém dómu nacházíme za výraznou bílou záclonkou, která připomíná křídlo anděla, úzké pokračování, není ale čas tam lézt. Vracíme se, ve velké chodbě ještě v ponožkách a bez overalu šplhám po krápnících, abych prověřila možné pokračování. Ponožkový průzkum mě ještě čeká v závěrečných partiích.

Celí šťastní a plni dojmů se po několika hodinách v podzemí dostáváme ven a stíháme poslední sluneční paprsky nakukující do portálu jeskyně. 

Najít nové podzemní prostory je sen mnoha jeskyňářů. Pár jeskyní už jsem našla, krasových i nekrasových. Ale objevit něco významnějšího u nás, to se často poštěstí až po několika letech a díky usilovné práci mnoha jeskyňářů. Pro větší objevy je potřeba jet ven. Jsem ráda, že se mi to povedlo... najít „Tygříkův sen“.

Nově objevené prostory je potřeba zmapovat, bez toho jakoby objev neexistoval.  Všichni ale mají své úkoly, je tedy jasné, že je to na nás. Tedy hlavně na mě. Dáváme dohromady techniku a sbíráme cenné rady.

Dupeme do kopce, do jeskyně se dostáváme kolem půl druhé. Měření začínáme hned pod slaněním, abychom navázali na předchozí měřické body a existující mapu. Zároveň nám to umožní vidět polohu a velikost nových prostor oproti těm známým. 

Technika začíná zlobit hned po prvních záměrách, údaje tak musíme často upravovat, což nás hodně zdržuje. Základem měření jsou polygonové body, tvořící polygonový pořad, tedy jakousi kostru vinoucí se měřenými prostorami. Z jednotlivých bodů jsou pak prováděna další měření, sloužící ke zjištění výšky a šířky prostoru a zakreslení půdorysu a řezů. Do náčrtku je také třeba zakreslit stupně a svažitý terén, propasti, komíny, významné útvary, typ materiálu tvořícího dno apod., připojit popisky, což všechno, spolu se snahou neponičit výzdobu a co nejméně rozšlapat sedimenty vede v členitém prostoru k velké časové náročnosti měření. 

Hodiny utíkají, a když se dostáváme k závěrečné „ponožkové“pasáži, je už hodně po půlnoci.  Víme, že už o nás budou mít v basecampu starost, zároveň ale také to, že pokud měření nedokončíme, nebude mapa kompletní. Je to velké dilema. Ve chvíli, kdy zalézám, slyšíme hlasy. Zatímco se snažím rychle dokončit měření, Martin vylézá do hlavního dómu jeskyně naproti našim zachráncům, kteří si nejsou jistí, kde nás hledat.  

Nad vstupní propastí na nás čeká druhá polovina záchranného týmu. Všichni jsou rádi, že jsme v pořádku. Později se dozvídáme, že v propástce vedoucí do objevených prostor naměřili vysoké koncentrace nebezpečných plynů. Do kempu se vracíme ve tři hodiny ráno. 

Až po návratu domů a zpracování naměřených dat zjišťujeme, že díky našemu objevu přibylo v mapě jeskyně Kobyla 164 m nových prostor.

Poslední den je věnován závěrečným pracím, balení a odjezdu. Odstrojují se jeskyně, vyzvedávají měřáky, provádějí poslední měření a odběry. Pere se speleovýbava, lana. Balení komplikuje silný vítr, zvedající písek, který máme za chvíli všude. 

Opouštíme tábor a po nákupu dobrot a společné závěrečné večeři v kempu u jezera Shelegur bivakujeme v lesíku. Ráno vyrážíme na cestu domů. Jedeme kolem Ochridského jezera, kterému se přezdívá makedonské moře. Zastavujeme v městečku Tushemisht, pak popojíždíme za hranice k vývěrům poblíž kláštera sv. Nauma. Tady se zpátky na povrch dostává voda ze 17 km vzdáleného jezera Prespa, a než se vlije do Ochridského jezera, tvoří malebnou říčku. 

Přesouváme se nad Ochrid do vesničky Kosel. Nachází se tu totiž jedna zajímavost – výduchy sirovodíku Duvalo, které místní nazývají „vulkan". Přítomnost nebezpečných plynů dokládá mrtvý hmyz pokrývající okolí mofet, stejně jako několik větších živočichů. Měřák plynů šílí a tak se raději moc nezdržujeme. Dál už nás čeká jen dlouhá cesta s přespáním v lesích u Nového Sadu. Domů přijíždíme unavení, ale plní dojmů a zážitků. 

Objev jezera Neuron vyvolal celosvětový ohlas. Úspěch českých speleologů a vědců byl prezentován mnoha médii, včetně České televize a časopisu National Geographic Česko. Zástupci expedice vystoupili v pořadu Hyde Park Civilizace na ČT24. O oblasti je připravován obsáhlejší dokument.

• Nadace Neuron
• National Geografic CZ
• Pustit videozáznam z archivu České televize na iVysilani