Přeběh ostrova Réunion po trase GR2

Už si ani nepamatuji, kdy jsem se s ostrovem Réunion poprvé setkal. Naplno jsem ho začal vnímat až ve chvíli, kdy ho v rámci závodu Grand Raid přeběhl jeden z nejlepších ultramaratonců, François D'haene. 

Réunion rozhodně stojí za návštěvu. Jako zámořský departement Francie je jedním z nejvzdálenějších regionů Evropské unie. Právě zde se matce přírodě roztrhl pytel s přírodními krásami. Tyrkysové laguny, pohádkově bílé pláže, divotvorný prales, nespoutané vulkány a hluboká zelená údolí s vodopády. Tolik různorodé parády koncentrované na jednom místě jen tak někde nenajdeš!

Naším cílem je přeběhnout během 6 dnů celý ostrov ze severu na jih a v rámci toho také vystoupit na nejvyšší horu Piton des Neiges (3 070 m), pyšnící se titulem „nejvyšší hora indického oceánu“. V řeči čísel to znamená 180 kilometrů s 10 000 metry převýšením. 

Také máme v plánu zdolat jeden z největších aktivních vulkánů na světě - Piton de la Fournaise (2 632 m), navštívit vanilkovou plantáž, vykoupat se v oceánu, spatřit žraloky, najít volně žijícího chameleona, zregenerovat nohy ve sladkovodním vodopádu, obdivovat mořské želvy a sledovat z horského útesu východ slunce. 

Hned na úvod můžu prozradit, že jsme to všechno za celkových 9 dní výletování po ostrově stihli a byla to jedna velká jízda!

I když jsem měl celkem přesnou představu toho, co mám od Réunionu čekat, předčilo očekávání realitu. A to o pořádný kus! Réunion je jeden velkej endemit. Věděl jsem, že zde žijí zvířata a rostliny, které nikde jinde na světě nenajdu. Na místě jsem si však připadal, jako v nějaké sci- fi počítačové hře. 

Celý ostrov je tvořen několika sopečnými krátery a když člověk běží po kaldeře jednoho z nich, tak má nejen neskutečný výhled do překrásné krajiny, ale také se pod ním nachází stovky metrů hluboká propast. 

První den po příletu jsme vyrazili na průzkum města. Skočili jsme na trh obdivovat a ochutnávat ovoce, které jsem nikdy v životě neviděl, projeli jsme se lanovkou do vyšších partií hlavního města Saint Denis a také jsme se proklusali podél pobřeží.

Ráno vstáváme v šest a po snídani vyrážíme. Úvodní 2 kiláky jsou po rovince, následuje 15 km stoupání a zbytek po houpavém profilu nebo z kopce. Ještě ani nevyšlo pořádně slunce a je vedro. Sakra velký vedro a snad stoprocentní vlhkost! 

Během pár minut nemáme na sobě jedinou nit suchou a voda z flašek mizí závratnou rychlostí. Máme kliku, že úvodní stoupání křižuje vesnici a můžeme si tak dočerpat cenné tekutiny. Většinu kopce jdeme pěšky. Nejedná se o nějak zvlášť technicky náročný terén a při závodě bych ho vyběhl. Nicméně nemáme kam spěchat a navíc jednomu z účastníků výpravy není příliš fyzicky dobře. 

Jakmile přicházíme na hřeben, rozprostírá se nám výhled jak z filmového Avatara. Všude džungle plná podivuhodných zvuků, před námi kopce špičatých tvarů a člověk se nemůže zbavit pocitu, že se tu někde nachází větší predátor, než je člověk. Na závěr výběhu klesáme do vesnice, kde si nemůžeme nevšimnout desítky metrů pavoučích sítí, ve kterých se uhnízdilo stovky pavouků různých velikostí. Opravdová chuťovka!

Druhý den přeběhu startuje parádním seběhem na jehož konci nás čeká osvěžující koupačka v potoce. Úvodních pár kilometrů je k nám až podivuhodně přívětivých a k našemu údivu se trasa vine širokou běhatelnou stezkou, nad kterou každých pár minut přeletí vrtulník. Těch je na Réunionu požehnaně a kromě zásobování ho využívají především turisté pro vyhlídkové lety. 

Pustit mi někdo písničku „Fortunate Son“, připadal bych si jako v nějakém filmu z války ve Vietnamu. Proměnlivost krajiny a počasí nezná mezí, protože z minuty na minutu přichází jeden z nejprudších lijáků, jaké jsem za poslední roky zažil. Opalovák musí jít stranou a za pár minut mi je taková kosa, že vytahuji goráčovku.

Třetí den začínáme nedaleko města Grand-Îlet a k našemu překvapení probíháme naprosto kouzelným lesem hobitího typu. Tenhle kout ostrova má neskutečné genius loci a probírá nás až přítomnost občerstvovací stanice. K našemu překvapení se tu totiž zrovna dnes koná běžecký závod a máme tu čest zahlédnout nejrychlejšího závodníka. 

Pokračujeme dál a probíháme po dřevěných chodníčkách stezkou, která jako kdyby z oka vypadla australskému The Great North Walku. Pár kilometrů na to, si při stoupání do sedla Taïbit připadám jako někde Nepálu a těsně před městem Cilaos navštěvujeme vodopády podobné těm, které může člověk spatřit na Madeiře. Wau! Tolik úžasných míst na několika málo kilometrech!

Čtvrtý den nás čeká královská etapa v podobě výstupu na nejvyšší horu ostrova, Piton des Neiges (3070 m), o celkové délce zhruba 34 kilometrů. Na úvodních 12 kilácích zdoláváme přes 2 000 výškových metrů a než se člověk naděje, naskýtá se nám pohled jako z pohádky. 

Stojíme na hraně obrovského kráteru a mravenčí tečky pod námi nám připomínají, odkud jsme se to sem před pár hodinami vydali. Mylně jsme doufali, že nás čeká seběh za odměnu. Džungle nám však naplno prezentuje svou sílu a všudypřítomné kluzké kameny pečlivě testují naše běžecké střevíce. Není divu, že si jeden člen naší smečky několikrát vymyká kotník. 

Konec dnešní etapy se nachází ve vesnici Bourg Murat, která je lemována loukami plných krav a opět má tak člověk pocit, že se nachází v úplně jiném koutu světa (tentokrát britský venkov).

Z páté etapy se vyklube nejvíce běhatelná část stezky a také zde zažíváme největší přírodní kontrast. Nejdříve nám vyráží dech pohled z vyhlídky Nez de Boeuf do strmého údolí pod námi a za další hodinu se dostáváme do měsíční krajiny bez známek života. Jedná se o vulkanické pláně předznamenávající jeden z největších highlightů výpravy. 

Zpoza mraků na nás totiž postupně začíná vykukovat vrchol sopky Piton de la Fournaise. Jedna z největších sopek světa je aktivní nejméně 530 000 let a naposledy chrlila lávu před 6 lety. Dobíháme k chalupě pod tímto monumentálním vulkánem a odpoledne se jdeme podívat ke kaldeře, odkud si užíváme panoramatický výhled na všechny strany.

Závěrečná etapa se nese v duchu ranní bojovky s krycím názvem „Pavouk“. Vstáváme ve 4:40 a chceme vyjít na vrchol sopky ještě před východem slunce. K našemu překvapení však paní chatařka zamyká zádveří i s našimi botami a nezbývá nám nic jiného, než vysadit metr široké okno nacházející se ve skoro dvoumetrové výšce a nechat jím prosmýknout jednu z našich odvážných slečen. 

Po pár desítkách minut je mise úspěšně splněna a chvátáme cestou necestou na vrchol sopky Piton de la Fournaise. Máme štěstí a jsme na vrcholu 10 minut před východem slunce. Fouká silný vítr a ačkoliv se nacházíme v tropech, rozhodně nám není vedro. Čekáme na první paprsky slunce jako na smilování boží a po pár minutách pelášíme na snídani zpět od chaty. 

Odtud se jako skupina rozdělujeme. Zatímco já jdu napřed, abych stihl bus do města a půjčil auto, zbytek má pár hodin k dobru a nemusí se uspěchaně dusit snídaňovým pečivem. 

Podle jedné turistky jdoucí v protisměru nemá být závěrečná část příliš technicky náročná. Upřímně nechápu v jak náročném terénu tahle holka vyrůstala, protože po úvodních 9 kilometrech vinoucí se podél kaldery začíná terén strmě klesat a nabírat náročných technických parametrů. 

Úzká stezka je ze všech stran obklopena nepropustnou džunglí a jako podložku tvoří různě porostlé kameny odlišných tvarů a všech myslitelných velikostí. Zatímco u nás těžko „sbíháte“ kopec rychlostí 12 minut na kilometr, tady je takové cupitání na běžném pořádku. 

Závěrečná etapa je i s ranním výletem na sopku dlouhá 36 kilometrů a jsem upřímně rád, že jsme všichni tohle dobrodružství přežili se zdravou kůží.

Poslední dva dny si už jen užíváme z pohledů aktivního turisty. Chodíme klusat, navštěvujeme obří akvárium se žraloky, želví chovnou stanici, ochutnáváme místní exotickou kuchyni, koštujeme lokální rumy a užíváme si ostrov plnými doušky. Zatímco část naší party zůstává a přelétá na nedaleký Mauricius, já letím zpět domů za rodinou. Každé dobrodružství má svůj konec.