Ztraceni v severním Pákistánu

Honza: Pro mě je „Pakoš“ už dlouhou dobu zemí, která mě láká nejenom z lezeckého hlediska, ale i toho kulturního. Představuji si ohromný mišmaš, kde se všechno rychle hýbe pod působením středoasijského sluníčka, vysoké nadmořské výšky a Alláha. No, a to je vždy záruka dobré zábavy a skvělých zážitků.

A lezecky je severní Pákistán bomba! Kupy kopců, kde z různých důvodů nikdo nebyl. Hory čekají, až si na jejich hřišti někdo zahájí tu známou hru s názvem „horolezectví. Dobrodrůžo v té nejčistší podobě, které ti nezaručuje téměř nic, kromě zábavných chvilek.

Když náš výběr kopců přiblížím podle jakési posloupnosti, tak jsme nejdříve vybrali hory, pak zjistili, že tam byl v roce 2013 Jirka Pliska s Ondrou Mandulou (prvovýstup na Uzum Brakk). Ti nám dali o oblasti nějaké informace, no a o bezpečnosti nás posléze ujistil mimo kluků taky Mára Holeček, takže jak vidíš, všechno to do sebe zapadá. Jo a málem bych zapomněl, na ty naše kopce nemusíš, kvůli relativně malé výšce, platit permit. To byl vzhledem k tlačení na náklady taky dost důležitý faktor při rozhodování.

Martin: Za ideálních podmínek to není zase taková hrůza. Poletíme do Gilgitu, potom 120km po zemi do vesnice Hispar Nagar. Odtamtud je to 3 dny chůzí do BC pod obě hory. Realita je ale mnohdy jiná. Pokud se zruší let do Gilgitu, tak dostaneme plnou dávku adrenalinu již při jízdě po Karakoram Highway. Na této variantě, já strašpytel z jízdy v autě, nic pozitivního neshledávám.

Honza: Nad tou Martinovou fobií z aut se musím vždycky usmát. Marťas dokáže být v zápřahu desítky hodin, vydat se do takového sajgonu, že to trhá stany, ale jakmile drží volant někdo jiný než on, tak má často chuť za jízdy vyskočit z okna. Takže pokud si dáme Karakoram Higway, tak snad po zpáteční cestě, jinak nemám s kým lézt.

Martin: Spolupráce s nosiči bude nevyhnutelná. Ale nám to vůbec nevadí, naopak se na to těšíme. Věříme ve win-win pro obě strany, kdy my ulevíme svým líným zadkům a nebudeme muset nosit na 3x těžké batohy do BC a nosiči si zase vydělají nějaký bakšiš. Dříve jsme s Honzou razili filosofii „jen to nezbytné“, pak to taky vypadalo, že jsme měli na večeři suchou rýži se špekem a 3 týdny jsme seděli pod kopcem bez knížky. Teď si rádi přibereme jednoho nosiče a zvýšíme si pohodu pod horou. Hádáme, že budeme mít +/- stejnou výbavu jako na Noshaqu, takže vezmeme do party 3 až 4 nosiče, kteří si rozdělí asi 80 kg výbavy, včetně jídla. Jinak nosiče budeme shánět až na místě, ale dle dostupných informací by to neměl být problém.

Martin: Za deset dnů chceme mít hotovo! Sugulu Peak 2 - 3 dny, pak 2-3 dny rest v BC a 3-4 dny na Alchori Sar - vysněný scénář. Realita ale může být a bude daleko od odhadů, snů a přání, a to jak kvůli lezeckým problémům, tak počasí. Co rozhodně nemáme v plánu, je zdržovat se ve městech, takže když nám zbyde čas, tak se spíše porozhlédneme ještě po okolí.

Honza: A Poldíkovi (Honza Polášek) se Stračesem (Ondra Straka) případně nafotíme severní stěny ve skupině Solu, která je zhruba den cesty od BC a představuje neskutečné bigwallové lezení. Otázka je v jaké skále?

Honza: Žula, podle dostupných informací dost na h...

Honza: Ne, to v žádném případě. Na to jsme s Martinem moc špatní skálolezci. Chceme být rychlí a oddupat to co nejvíce v ledu. Na Sugulu Peak je to čistě ledovo-sněhová linie a Alchori Sar? Vlastně ani nevím co ti na to říct. Podle fotek je jasné, že se tam skále nevyhneme, pokud bychom nechtěli rozehrát ruskou ruletu a kličkovat pod séráky. Ale budeme hledat směr vedoucí převážně v ledu.

Honza: Co si přesně do jednotlivých stěn vezmeme, se rozhodneme až na místě. Obě linky budou navíc dost rozdílné svým charakterem, jak už jsem říkal. Ale vezeme s sebou:

• sadu friendů Metolius (vel. 0 - 8)
• 2 sady vklíněnců
• 8 šroubů do ledu
• skoby, háčky a šťáradlo
• presa, karabiny, repky a smyčky
• lana půlky, 60 m.

Martin: Jasně, sami jsme zvědaví, v jakém světle se předvedou

Obal prstíků na nohách, které jsou nejnáchylnější na všechny rozmary přírody, nám bude zajišťovat novinka od firmy Garmont - model Pumori (duplexy). Už i v zimních Tatrách jsou často nedostatečné obyčejné boty z kůže a duplexy nejen že nabízejí oporu pro nohu při lezení, ale díky vnitřní vyjímatelné botičce taky hřejí. Dnes už se v zimě a ve vyšších horách v podstatě v ničem jiném neleze, anebo je to minimálně dost rizikové kvůli omrzlinám.
Stan pro nás byl dlouhou dobu trochu noční můrou. Vše, co je za nějaký rozumný peníz, je pro takovou akci hrozně těžké. Takže když nám kluci v Plzni řekli, že mají pro nastávající sezónu novinku v podobě modelu Hannah Hawk 2 s váhou pod 2 kg, byli jsme celkem happy. Hned jsme ho doma převažovali a nekecali, váha je 1970 gramů i s obalem.
Do stěny si sice novinku v podobě nafukovaček Hannah nepotáhneme, a to jak kvůli váze a skladnosti, tak kvůli odolnosti, ale v BC nám pěticentimetrová měkoučká vrstva přijde vhod.

Útočný batoh Osprey Variant 52 litrů (zvolili jsme větší verzi, protože je jen o 300g těžší než menší 37 litrový kámoš). Batohy do BC Osprey Xenith 88 litrů. Péřovku a goráčovku od Ternuy. A třeba rukavice od Black Diamondu.

Martin: Klasicky satelitním telefonem. V dubnu jsem jeden pořídil do mé práce. Vzhledem k tomu, že má Inmarsat dobře nastavenou politiku dobíjení kreditu, kdy po nedobití po 3 měsících všechno propadne, tak mám díky nekonečné smyčce kredit 500 dolarů. Takže myslím, že kdo bude mít chuť při dlouhých večerech zavolat a pokecat, kreditu je dost, obsloužíme každého.