Jak jsme ušli 477 km přes slovinské Alpy - 2. díl

Den ze Zgornjeho Jezerska do Tržiče byl jediný opravdu špatný z celého treku. Byl to už desátý den pochodu, tudíž pro nás oba už životní rekord, dokončili jsme sedmidenní, docela náročnou etapu a jeden by řekl, že když jdeme během jednoho dne z jednoho města (850 m n. m.) do jiného (500 m n. m.), bude to pohoda, jenže ouha, ono to vedlo přes vrchol Storžič, který má krásných 2 132 m n. m (foto). Navíc nám praskla tyčka od stanu, kterou se Michal na fotce snaží provizorně znovu uvést do provozu.

Nemám ráda neúspěchy. Abych jim předešla, dávám si pouze dílčí cíle. Z Mariboru jsem tedy vyšla s tím, že budu spokojená, dohrabeme-li se do Tržiče. Téma toho, co bude za Tržičem, otevíral o poznání ambicióznější Michal jen velmi opatrně. A vida, je jedenáctý den a my s Tržičem už za zády pokračujeme dál, do Karavanek, po včerejším unaveném dni svěží a očištění. Teď už i já věřím, že když to šlo deset dnů, půjde to i dalších čtrnáct. Poprvé dovoluju sama sobě představovat si, jaké to bude, stát u moře s vědomím, že jsem si k němu došla pěšky 470 kilometrů.

Karavanky jsou nádherné, vysoké, ale ne tak skalnaté a všude krásné zelené louky a pastviny plné květin…

Druhý den jsme se vyšplhali na Stol (2 174 m n. m.), nejvyšší horu Karavanek, jejímž vrcholem prochází hranice s Rakouskem. Koukali jsme do Rakouska i do Slovinska na mlhou opředené Blejské jezero (Bled). Na samotný úplný vrchol Stolu jsme šli bez batohů tam i zpět stejnou cestou: od rozcestníku, kde jsme batohy nechali, je to jen deset minut, a je to sranda, jak divné je jít nalehko. Takový stav beztíže.

Víte, co to je štěstí po jedenácti dnech na Slovenské planinské poti? Jít rovně. A přesně to se nám ten den stalo. Traverzovali jsme hory, poslouchali bečící ovečky, koukali na koně a šli jsme plus mínus opravdu rovně.

Večer nás přepadl déšť, tak jsme postavili stan na plácku u štěrkové cesty. Po chvíli se kromě kapek deště bubnujících o tropiko stanu ozvalo ještě něco – kravské zvonce. A záhy se za zatáčkou zjevila kraví hlava a se zaujetím náš přístřešek pozorovala. Nejprve jsme mysleli, že je někdo vede, ale šly samy, a cestou se navzdory dešti bez přestání pásly, takže jim to opravdu trvalo. Kravích hlav přibývalo, za chvíli byly krávy úplně všude. Jedna kráva dokonce zjišťovala, zda je náš stan k jídlu, a pár dalších testovalo, jestli máme dobře připevněné kolíky. Ale byly vcelku rozumné a daly si říct, když na ně Michal volal „jedeš!“.

Druhý den jsme hned brzy ráno vylezli na Golicu a slezli do Mojstrany, kde jsme v obchodě opět doplnili zásoby na sedm dnů (další checkpoint bude Idrija). Tentokrát jsme však nakupovali jen svačiny a obědy, protože míříme – hip hip hurá! – do Triglavského národního parku, kde budeme spát a částečně i jíst na horských chatách.

Jsme tu! Došli jsme z Mariboru až do Triglavského národního parku. První den nás čekalo sice skoro 2 000 m nahoru k Triglavskému domu na Kredarici, ale cesta byla pohodová, trvala jen asi pět hodin a my jsme na ni měli celý den, takže jsme si ji moc užili. U Triglavského domu jsme pochopili, že s klidem a samotou Kamniško-Savinjských Alp a Karavanek se budeme muset na nějaký čas rozloučit.

Z okna noclehárny máme parádní výhled na Malý i Velký Triglav.

Výstup na Triglav jsme zahájili druhý den ráno už v 5:30, abychom se vyhnuli davům lidí. Sami jsme rozhodně nebyli, další dobrodruzi lezli před námi i za námi, ale s dostatečným odstupem. Po celou dobu výstupu jsme koukali na zmenšující se Triglavský dom, skalnaté štíty a na úžasně oranžové a magické slunce stoupající na oblohu. Cesta je zajištěná lany a je třeba dávat pozor a soustředit se, ale bylo to celkem snadné. Byl to prostě boží, boží, boží výstup, boží ráno a tak vůbec.

Po patnácti dnech pochodu a 250 kilometrech v nohách jsme v 6:30 ráno tu, na Triglavu, ve výšce 2864 m n. m..

I takhle vysoko rostou květiny.

Z Triglavu jsme sestoupili zpět stejnou cestou na Malý Triglav, pak k Domu Planika a pak ke Koči na Doliču, odkud je i tento pěkný pro Čechy srozumitelný nápis.

U Koči na Doliču jsme stáli před otázkou: jít k Triglavským jezerům přes vrchol Kanjavec, nebo ho obejít? Shledali jsme, že ještě máme síly a že si poslední dvoutisícový vrchol našeho pochodu nenecháme ujít. Slovenska planinska pot prochází větší částí Julských Alp a na pár skalnatých vrcholků vás ještě zavede, ale my si to zkrátíme, takže Julky projdeme jen za pět dnů.

Sestup ke Koči pri Triglavskih jezerih, kde je taky rušný provoz, ale i přesto nádherně.

Následující den jsme pokračovali přes krásnou planinu Viševnik a přes Črno jezero do Domu na Komni. Vydatně pršelo a místy jsme se doslova brodili bahnem.

Poslední túra v Julských Alpách, z Domu na Komni do Domu Zorka Jelinčiča na Črni prsti, vedla skoro celá po jižním hřebeni, který je takový zelený, docela i zaoblený a přátelský. Nejvyšší bod, do kterého jsme se dostali, byla Rodica s 1963 metry, takže pohoda, a nejnižší 1638, takže se jde vlastně skoro rovně!!!

Dom Zorka Jelinčiča stojí opravdu na úplném vrcholu Črni prsti (1844 m n. m.), takže má odtamtud člověk parádní výhled na bouřku, a přitom se kdykoli může jít schovat. Dom byl mimořádný zejména svou obsluhou. V lokále hrála meditační hudba, oni chodili bosi nebo v barfootových botách, vařili veganské polívky, neustále se usmívali a doslova z nich tryskala pozitivní energie.

V příštím díle vás zavedeme z Črni prsti až do Ankaranu k moři, což ale neznamená, že hory končí – až do posledního dne se budeme pohybovat v tisíci metrech.

Cestu absolvovali: Eliška Kozáková a Michal Belina, prohlédněte si naši trasu SPP se zaznačenými kontrolními body. Přečtěte si také 1. díl - Jak jsme ušli 477 km přes slovinské Alpy