Skialp na Angerkogel & Warscheneck

Toho dne jsme měli s Alešem a Jardou v plánu nejen úplně jinou túru, ale i pohoří. Jenže když jsme přijeli pod Gumpeneck v Nízkých Taurách, zjistili jsme, že tu jaksi zapomnělo nasněžit. Takže jsme se pokorně otočili a stáhli se zpět do Pyhrnpassu.

Už když jsme tudy v 8:30 projížděli prvně, říkali jsme si, že tu parkuje hodně aut. O hodinu a půl později jich tu bylo 3x tolik, takže lovíme flek až na začátku sedla. Sice v dobré společnosti, ale čeká nás vtipný skialpový začátek podél silnice s překážkovou dráhou přes místní vrakáč.

Už nešpekulujeme a vsázíme na jistotu výběrem túry na Angerkogel. Ten už máme našláplý ze začátku roku a hlavně sem teď míří i většina dupačů. Díky taktickému pozdnímu startu máme ale ve stopě klid. Stoupáme (někteří z nás spíše kloužou) strmým lesem, a když už nám to začíná lézt na mozek, vykoukneme nad hranici kosůvky a můžeme se začít kochat.

Sněhu je poskrovnu, ale relativně dostatek. Na takový ten domácí vánoční skialp nám to stačí. U kříže je tradičně sfoukáno. Chvíli rozjímáme, jak se na roční dobu sluší a patří a jak nás nabádá i místní nápověda.

V pozdním odpoledni to vysíláme dolů. Lyžovačka vcelku ujde, alespoň s ohledem na začátek sezóny. Bez lavin, bez krusty, bez jisker. A večer už se veselíme s našimi bližními.

První den nového roku to vypadá na jediné okno slušného počasí. Naše otcovské duo doplňuje tentokrát Luky a za cíl vybíráme klasickou túru na Warscheneck, která je pro nás s Alešem zároveň retroopáčkem z roku 2010. Sněhu je i po dvoudenním sněžení poskrovnu, ale nakonec se odhodláváme a začínáme stoupat strmým průsekem směrem k Zellerhütte.

V lese to opět není žádný velký plezír, ale jak se vyloupneme nad bushline, nestačíme se divit. Centrální část Totesek vylézá z inverzního mraku a my si užíváme i chvilkového sluníčka. To představuje jen velmi pomíjivé potěšení, protože v následujících 5 minutách udeří vichr, který nám bude dělat nevítaného společníka až na vrchol.

Pár lyžařů už sjíždí. Jsou to zřejmě Ti, kteří slavili Silvestra na chatě, ale neslavili zas moc. Taky potkáváme pár nadšenců na sněžnicích, ale ti to otáčí předčasně. Vyfoukaným hřebenem se prodíráme ke kříži, který se ne a ne přibližovat, ale nakonec zvítězí vůle nad nepřízní počasí.

Na vrcholu to není na žádné velké rozjímání. Strhneme pásy, utáhneme lyžáky, přidáme pár vrstev a hurá dolů. V kamenitém terénu je potřeba zvolit adekvátní elegantní styl, chcete-li své skluznici dopřát ještě pár minut života.

Jen co se probijeme zpátky k lesu, začíná nová písnička. O co je míň větru, o to je víc sněhu. V kosůvce a mezi modříny si užíváme parádní sjezd, který završujeme na otevřené Zeller hütte. Závěrečné korýtko pod chatou pak definitivně odrovnává naše stehna a my se můžeme spokojeně a pokorně odebrat do domácího léčení.