Fotoreportáž z dubnového putování Laponskem

První kroky s půlkami byly zajímavé. Před Laponskem jsem s nimi nikdy nejel, takže jsem vůbec nevěděl, co čekat. Naštěstí se ukázalo, že jde o docela intuitivní záležitost. Narazil jsem jen na jeden problém – bederní pás mi byl volný i při maximálním dotažení, což se po osmi dnech pohybu rozhodně nezlepšilo.

Hned po příletu jsme sedli na taxík a se zastávkou v obchodě dojeli k první chatě. První noc slibovala vysokou sluneční aktivitu, takže plán byl držet do půlnoci hlídku. Realita byla jiná – ostatní se zabydlovali a já dobrovolně mrznul venku a fotil hvězdy. Pak se najednou objevila výrazná šedozelená čára přes oblohu. Byli jsme úplně fascinovaní a vůbec jsme netušili, že další noci budou ještě epičtější.

Chaty v národních parcích nás hodně zaujaly a byly jedním z důvodů, proč jsem sem chtěl jet. Jsou to malé roubené stavby, precizně udělané a skvěle izolované. Většinou jde o tři budovy – samotný srub, dřevník a záchod. Ve srubu je plynový vařič, prostor pro 6 až 10 karimatek a kamna.

Většinu času jsme jeli po zamrzlých a zasypaných močálech, někdy i jezerech. Laponsko má v létě úplně jinou tvář a chodí se tam jinudy. Krajina se dá rozdělit na tři typy – nížiny se smíšenými lesy, pak otevřené močály s menšími stromy a nakonec hory, o kterých píšu dál.

I když naše Jizerky beru spíš jako kopečky, místní kopce jsou skutečné hory. Mají sice maximálně kolem 800 m, ale nahoře je opravdová zima a silný vítr. Už tam nic neroste. Viděli jsme, že přes druhý nejvyšší vrchol už několik týdnů nikdo nešel. Pohledy do krajiny byly ale neskutečné.

Polární záři jsme viděli už první noc a pak i další dny. Čtvrtý den to ale bylo úplně jiné. Je pravda, že naživo není tak barevná jako na fotkách, ale tentokrát byla opravdu výrazná, velká a měla víc barev. Byla zároveň poslední, protože další dny se zatáhlo.

Ještě před expedicí se mi rozlepily běžkařské boty. Nechali jsme je opravit a doufali, že se v Laponsku nerozlepí. Nakonec vydržely – na rozdíl od tátových, které má asi 10 let. Ty se samozřejmě rozlepily uprostřed pustiny. Naštěstí jsme to vyřešili gafou a boty vydržely až do konce - co nevyřeší gafa, vyřeší víc gafy.

Po celou dobu jsme skoro neviděli pevnou zem. Všude byl minimálně metr a půl sněhu. Ten byl zásadní pro pohyb přes zamrzlé močály a zároveň to byl náš zdroj vody – jednoduše jsme ho rozpouštěli.

Do Finska jsem si bral dlouhý objektiv s tím, že budu fotit zvířata. Těšil jsem se na to, ale byl jsem trochu zklamaný. Něco jsme viděli – třeba bělokury, což je pták ze znaku národního parku. Problém je, že je úplně bílý, takže na sněhu ho skoro nevidíš. Viděli jsme i spoustu stop sobů a dalších zvířat, ale vyfotit se mi je nepovedlo.

Poslední noc jsme spali na stejné chatě jako první. Těšil jsem se domů, ale zároveň se mi vůbec nechtělo odjíždět. Na začátku jsem měl obavy, jestli 8 dní nebude moc, ale uteklo to strašně rychle. Pro mě to byl rozhodně životní zážitek.

Kromě merina jsem se zaměřil i na peří a vzal s sebou Hannah péřovku Mio. Jak obstála v prostředí Laponska? Více ve článku - Recenze Hannah Mio Hoody.