Rozhovor s Martinem Ksandrem: Vzhůru na Makalu

Makalu patří mezi TOP 5, tedy pět nejvyšších hor světa. Mezi pátou a šestou horou je velký gap, skoro 300 metrů. Pro mě je to jasný posun, co se týče výšky. Chtěl jsem si to vyzkoušet, a když to zvládnu, vím, že pak můžu jít prakticky na jakkoliv vysokou horu. 

Makalu pro mě symbolizuje krásný, elegantní pyramidový vrchol. Po K2, je to pro mě jedna z nejvíce estetických osmitisícovek. Zároveň tam nechodí tolik lidí jako na jiné Nepálské osmičky. Makalu je mi prostě sympatická, ideální adept.

Vybral jsem ji i proto, aby byla vhodná jako klubová akce. V tomto případě ale lidi z klubu nejdou přímo na hlavní vrchol. Hned vedle stojí sedmitisícovka Baruntse, později jsme to ale změnili na Makalu II, kam naši aktivní členové z Expedition Clubu směřují.

Zároveň jsem si ji vybral i proto, že má relativně nízké objektivní nebezpečí. Sice je těžká, ale to mi nevadí, technické skills mám. Nemám rád, když mi při výstupu hrozí laviny nebo trhliny, a Makalu je v tomhle ohledu rozumná volba.

No a poslední důvod je, že jsme chtěli do Nepálu, protože v Pákistánu jsem byl na posledních třech expedicích.

Definitivně jsem se rozhodl ve chvíli, kdy jsem si to doma potvrdil s rodinou. Už to není jen moje rozhodnutí, je to týmové rozhodnutí. Doma nechávám ženu a dvě děti. Domluvili jsme se, co je potřeba zajistit v provozu domácnosti, abych mohl jet. A ve chvíli, kdy jsme to měli vyřešené, jsem se mohl rozhodnout.

Interně moment zlomu nebyl. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že můžu jet na Makalu, jsem přesně věděl, že je to něco, co chci udělat.

Nebojím se vlastně ničeho. Co se týká psychiky, tak jedu právě otestovat zase své hranice, protože je to mentální souboj. Je to o síle vůle a houževnatosti. A v tom si myslím, že jsem dobrý. Je tam určité nervové vypětí, ale úplně jiné než stres v práci. Tohle je syrové, ryzí. A právě to miluju.

Co se týká fyzického rizika, tak je to podle mě objektivně bezpečná hora. Na Himalayan Database se dá dohledat, kolik tam bylo úmrtí a z jakých důvodů. Nikdo tam nezemřel kvůli lavině, pádu seraku, padajícím kamenům nebo v trhlině. 

Většina případů byla způsobená vyčerpáním, ztrátou orientace, výškovou nemocí, nedostatkem sil nebo umrznutím. A to jsou věci, které se podle mě dají výrazně zredukovat. Kvalitní fyzickou přípravou, dobrým vybavením, plánováním a silným týmem. A já přípravu rozhodně nepodceňuju. Samozřejmě k tomu patří i určité riziko. Bez něj by to nebylo ono.

Jediné, z čeho mám respekt, je náročnost vrcholového dne. Ten je extrémní. Ale vlastně se na něj těším. Je to taková zdravá nervozita. Posunutí hranic.

Možná to bude znít divně, ale ve chvíli, kdy nastane vypjatá situace, tak se odpojím od emocí. Jenom stroze exekuuji každý úkon. Krok, sun, krok, racionálně vyhodnocuju a co mám dělat. V ideálním případě se už na to mentálně připravím dole. To znamená, se rozhodnu, co budu dělat v určité chvíli a potom nahoře už to nezpochybňuju. 

Prostě jedu na statisticky nejefektivnější variantu a vždy se mi to vyplatilo. Není dobré se utápět ve strachu a emocích. Když už nastane nějaká riziková situace, člověk musí mít „jasnou“ mysl.

To je hodně obsáhlá otázka. Já bych přípravu nebo spíše úspěch na kopci rozdělil na dvě velké skupiny.

První je příprava předem doma, kterou můžu ovlivnit a na kterou se můžu připravit. A druhá jsou věci, které se dějí až na místě. Ty jsou hodně dané náhodou. Je to třeba počasí, zdravotní stav, síla skupiny a tak dál.

Co se týká přípravy předem, tak nejen že by se na to člověk měl připravit, on se na to musí připravit. Protože když už do toho investuje tolik energie, rizika a času,, tak je zbytečné tam jet a nebýt ready.

Myslím si, že nejdůležitější předem jsou zkušenosti, pak fyzická příprava a taky materiální zajištění - výbava obecně. Zkušenosti člověk sbírá postupně. Je to na dlouhou trať. Já si myslím, že jsem už nějaké vysoké hory pochodil, takže z toho nejsem ve stresu.

Z pohledu fyzické přípravy je dobrý prakticky jakýkoliv cokoliv. Trénink se dá rozdělit na dvě kategorie. První je generický trénink, tedy jakýkoliv sport = silový trénink, lezení, posilka, i třeba badminton, whatever. 

Druhý je specifický trénink, tedy to, co budeš reálně dělat na místě. A to je hlavně aerobní trénink: běhání, chůze s batohem do kopce, nahánění výškových metrů, chůze se zátěží a podobně. To jsem začal dělat zhruba tři až čtyři měsíce dopředu. 

A jelikož už se znám, tak vím, že mi to stačí. Protože mám doma děti, tak se snažím být co nejvíce efektivní a teď jedu jenom běhy, když se mi uvolní okno v denním programu mezi prací a časem s rodinou a pak rychloboulder = silové lezení. To je podle mě super trénink. 

Odpověď na otázku co bylo nejtěžší natrénovat, je za mě, najít si na to čas. Chuť by byla.

Jsou to ty zkušenosti. Ty jsou nepřenositelné. Ten výstup je tak komplexní věc a skládá se z tolika nahodilých věcí, že člověk nikdy nedokáže všechno pochytit jen z teorie, knih, kurzů, dokud to nezažije.

Podle mě člověka nejvíc překvapí, jak je to mentálně náročné a jak moc musí vytrvat. Takže podle mě člověk nepochopí, dokud to nezažije, jak velký mentální souboj to je a jak silnou vůli na to potřebuje.

Nejdůležitější a nejtěžší část celého výstupu bude právě summit day. Makalu je známé tím, že má extrémně náročný vrcholový den.

Jedná se zhruba o 1000 výškových metrů od posledního tábora. Zároveň ta nejtěžší technická pasáž přichází až ve vrcholové části, kolem 8300 metrů. Je to lezení obtížnosti zhruba 3+, což by samo o sobě nebyl problém někde nízko, ale tady jsi v 8,5 kilometrech nad mořem.

Na tuhle výšku nejsi aklimatizovaný. Je to o 800 metrů výš, než kde spíš. A jelikož lezeme bez kyslíku, bude to fakt velká challenge.

Vrcholový den může trvat klidně 24 hodin i více, vychází se už večer třeba mezi 8 - 10 PM. Makalu je navíc známé tím, že je tam hodně větrno a je tam zima, hlavně právě na vrcholovém dni. Jakmile vylezeš nad sedlo Makalu La 7500 m, otevře se tibetské plato a začnou foukat silné severní větry.

Je to náročné i orientačně, naštěstí by tam měly být fixy. A i když to vylezeš, tak to nekončí, pořád musíš bezpečně sestoupit dolů. Takže to bude hell. A právě na to se těším. To je ta výzva. Podle mě se do posledního výškového tábora dostane hodně lidí. Ale uspět ve vrcholový den, to je ten skutečný oříšek. To je ta puzzle na Makalu.

Omrzliny, halucinace, špatné počasí, pomalý postup. Je toho hodně a je to hodně subjektivní. Můžu se otočit i při malých náznacích, že to ten den necítím. Je to ale tenká hranice, protože to může být i berlička, výmluva, proč tam nejít. Tzn se nemůžu chytnout zas jakéhokoliv náznaku. Tady nastupuje chladné myšlení a racionální vyhodnocení situace.

Musím ale říct, že zatím se mi to nestalo. Vždy jsem měl štěstí a na vysokých horách jsem dosáhl vrcholu úspěšně a bezpečně. Ale je to total haluz. Příště se to podařit nemusí. Statisticky by nemělo. Ale jak jsem psal, kvalitní příprava ti nezaručí vrchol, ale razantně ti zvýší šance.

Expedice mi může dát všechno i vzít všechno. Pro mě je to krásně strávený čas na horách, baví mě celý ten proces, od plánování, treku, pohody v BC, času s členy expedice a strašně si to užívám. Je to pro mě mentální restart, samozřejmě i trochu pohlazení ega, spokojenost sám se sebou, pokud vylezu. Nějaký vnitřní souboj, inner já versus ta hora.

Výstup na tu horu je obléhání, mentální zkouška, dlouhodobý a velmi jasný cíl. Černá, nebo bílá. Vylezeš, nevylezeš. A já to miluju.

Co mi to může vzít? Hypoteticky je to absolutní otázka. Když se něco stane, může mi to vzít úplně všechno. Ale moc si to nepřipouštím. Myslím, že už mám dostatek zkušeností na to, abych byl schopný se včas otočit. Přeci jen jdeme normálkou. 

V dnešní době, kdy tam budou i komerční agentury a fixy, si troufám říct, že se bezpečnost dá docela dobře ohlídat. I kvůli tomu jsme vybrali objektivně bezpečnější horu. Takže pokud se vrátím ve zdraví domů, nemůže mi to vzít nic. I kdybychom nevylezli, naberu zkušenosti. A pořád mě to bude bavit. Mě baví celý ten proces.

Rodina, to je jasné. Především ale chci smeknout před mojí ženou. Je to pro mě hrdinka! Upřímně nevím, jestli bych zvládl kdybychom si switchli pozici a já byl doma sám s dětmi 45 dní. Možná by to pro mě bylo náročnější než samotná osmitisícovka.

I když jsme to doma probrali horem dolem a snažili jsme se zajistit co nejvíce zázemí doma. Zůstává mi rozum stát, že mě v tom podporuje. Vážím si toho obrovsky. Bez její podpory bych na takovou výpravu vůbec nemohl jet. Děkuju!