Stezka Českem: Niki na etapě v Orlických horách

Myšlenka na Stezku Českem vznikla při sledování Lucky a Marvela (miluji psy a cestování, takže to je jasná volba), ale to bylo takové „jednou třeba“. Lucka pak vypasla přednášku v Hradci Králové (konečně termín, který se mi nekryl s prací) a tak jsem já, kamarádky a rodina vyrazili. To bylo tak inspirativní! Tolik energie a zážitků. A právě to mě nakoplo, uvažovat o Stezkce trochu více.

Sleduji Stezku Českem na instagramu a teď koukám, že Rock Point vypsal grant Hledáme nadšené Stezkaře o spoustu potřebných outdoorových věcí. Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem na to vhodná a zda se mám přihlásit. Přihlašování jsem nechala na poslední chvíli. Jakože fakt na poslední. Poslední den, kdy končilo přihlašování, jsem dorazila domů po závodech v zahraničí, byla jsem unavená, ale vzpomněla jsem si na to a minutu před půlnocí odeslala přihlášku. 

A ono to vyšlo! Jasná volba byla etapa v Orlických horách, protože od prarodičů je na Orlické hory krásně vidět a jezdila jsem tam několikrát od dětství až po procházky se psy. 

Když mi na začátku července dorazil balíček z Rock Pointu, začala jsem plánovat cestu detailně. Volno v práci jsem si mohla vzít až po létě, protože pracuji v cestovním ruchu, přesto jsem si alespoň na jeden den s rodinou na Stezku vyrazila i během léta.

Na cestu doporučuji vzít: batoh, který vám sedne např. Hannah Wagabond (sama si vystačím s batohem litráže 35, ale když jdu i s psí parťačkou, potřebuji větší objem pro psí věci, takže musím vzít litráž větší). Hydrovak pro dostatek vody sobě i pro psa. Nutností je jídlo. V sezóně se dá většinou zakoupit po cestě, ale my šli i mimo sezónu, tak jsem zabalila mrazem sušená jídla, která stačí zalít horkou vodou (nebo i studenou). To je takový můj základ.

Pokud budete spát venku, tak doporučuji plachtu (například pod stan nebo jako přístřešek). Spacák Hannah Joffre W 200 jsem si zamilovala na první pohled. Krásně se v něm spí, je lehký a má krásnou barvu. Druhou část stezky už ale byla venku zima, tak jsme zvolili spaní v teple u prarodičů a v penzionu. Můžete zvolit i přístřešky po stezce, ale tam kde jsme skončili v okolí toho moc nebylo. Pod spacák samozřejmě karimatka Air 5.0, na které se skvěle spalo.

Podle počasí jsem využívala oblečení. Oblíbila jsem si tričko Hannah Amany (bavlna je strašně příjemná na těle) a i přesto, že to není funkční materiál, jsem v něm část Stezky v pohodlí ušla. Další tričko jsem měla Hannah Saffi II, které je funkční a rychleschnoucí.

Při teplém počasí jsem měla kraťasy Mokka. Lehoučké kalhoty Tagi nejsou teplé ani úplně nepromokavé, takže jsou spíš na jaro či podzim, kdy není úplná zima. Jsou lehké, přesto mechanicky odolné. Já je využívala i na konci října přes legíny a bylo mi krásně. 

Funkční mikina Eli Hoody je skvělá jak na teplejší období, tak i na chladnější dny, kdy se během treku zahřejete chůzí. Mně osobně je občas zima i v tropech, tak ji doporučuji všema deseti.

A to nejlepší na konec - nepromokavá bunda Hannah Skylark Woman. Jak jsem mohla bez té bundy žít? Využívala jsem ji prakticky pořád až do zimy v deštivém počasí. Je super skladná. Pak ještě stan, powerbanka a svačinky na doplnění energie. Lékárničku pro vás i psa. Doklady vaše i pro psa petpas. Jídlo pro psa. Vodítko, já měla flexi vodítko připnutý na postroj, aby měla prostor se hýbat a byla zároveň pod kontrolou. A další. 

Cestou jsme nepotkali téměř nikoho. Protože bylo teplo, měla jsem na sobě Hannah oblečení - kraťasy, triko, mikinu i Hannah batoh. Všechno je mega pohodlné! Oblečení využívám i na běžné procházky s pejsky. Kraťasy jsou v pase na šňůrky, takže se krásně přizpůsobí a nechybí kapsy. Telefon mám tak po ruce, aby bylo možné ho rychle vytáhnout a nafotit ty panoramata.

U batohu mám takový postřeh, že malá strečová kapsa vpředu batohu, která nemá zapínání na zip, ale na přezku, tak špatně drží, ať už je prázdná nebo tam jsou věci. 

Brala jsem si i foťák, moji bezzrcadlovku, abych mohla cvaknout pár fotek v úžasné přírodě a bylo to kvalitnější než z mobilu. První dva kilometry jsme šli po asfaltce, ale pak se trasa stáčí do lesa, kde to bylo hned příjemnější, jak pro nás, tak pro pejsky.

Kvůli horku jsme si trasu trochu uzpůsobili, abychom se vyhnuli nejprudšímu stoupání. První zastávka byla u bunkru (jsou zde objekty československého opevnění, tzv. řopíky). Stálým stoupáním jsme pokračovali a odbočili na žlutou turistickou. 

Nesnášela jsem kopce, ale díky Stezce Českem je začínám mít fakt hodně ráda. Jít si pomalu, vlastním tempem - a ten pocit nahoře, když víš, že si to zvládla, je k nezaplacení.

Po chvíli jsme zjistili, že nám dochází voda. Zachránila nás aplikace FarOut, protože tam jsou vyznačená místa, kde je možné si načepovat vodu. Tekutiny jsme tak s malou odbočkou doplnili a zase se vrátili trasu Stezky Českem. V Mladkově jsme se s radostí odměnili zmrzlinou.

Druhý den jsem vyrazila s taťkou a s moji jednoočkou. Tentokrát jsem si musela vzít batoh větší, protože by se mi do 35litrového nevešly všechny věci pro psa a pětatřicítku si vzal taťka. 

Byl to náš první trek přes noc venku, tak jsme úplně nevěděli, co je všechno nutné si vzít, ale spacák, karimatka a oblečení Hannah nesmělo chybět a měli jsme i stan, protože jsem chtěla mít Izzinku v noci navolno uvnitř. Hydrovak a voda pro nás i Izzy byly nutnost, obzvlášť v létě a se psem.

Když jsme plánovali cestu (pokračovat z Mladkova směr Neratovice), rozhodli jsme se jet z Pardubic do Lichkova vlakem, který byl od Mladkova kousek, takže na startu naší další etapy Stezky Českem jsme byli už v devět ráno.

Cestou do Mladkova Izzy spatřila veverku a ták strašně moc se ji líbila, že nebýt na vodítku, skotačí tam dodnes. Ráno jsme vyrazila v Hannah kalhotách, ale hned za Mladkovem jsem se už převlékla do kraťasů. Nejen, že už se začalo oteplovat, ale čekal nás taky pořádný kopec. 

To vedro a zátěž v podobě batohu bylo na výkonu opravdu znát. Do kopce jsem myslela že umřu. Izzinka nechápala můj systém výstupu: pár kroků, odfunět a zase pár kroků a zase odfunět... Měla hodně energie a určitě si říkala „Co jí na tom tak trvá? Já už bych teď byla nahoře.“ Tak si zatím popovídala s kravama okolo. Na kopci nás potěšil super Lesní bar a bylo příjemné, obsloužit se chlazenou vodou.

Na dalším kopci jsme si uživali nádherné výhledy, udělali pár cvaků a pokračovali. Těsně před polskými hranicemi už byl čas na jídlo. Izzinka psí proteinovou tyčinku a já s taťkou česnečku s výborným chlebem. 

V Polsku jsme ještě udělali foto zastávku u zříceniny. U zemské jsme se rozdělili. Já jsem si tam netroufla jít po šutrech, takže tam vyrazil taťka s Izzinkou. Já mezitím počkala u Orlické chaty U Rampušáka, kde jsme se zase potkali.

Kolem páté hodiny mě už mega bolely nohy. Chtěli jsme dorazit až do Neratova, ale naše batohy vážily 15 kg, bylo teplo a do toho jsme nebyli zvyklí nosit tolik kilo na zádech, tak jsme nakonec zakempili o 8 km blíž oproti plánu. V Bartošovicích je penzion Anna v říční zátoce. Majitelé tu jsou moc milí. Mají slepice, kozy (naštěstí Izzy neřeší) a místo je dogfriendly.

Izzince se nejvíc líbilo umístění u řeky, protože je vodomil ve všech ročních obdobích. O kousek dál byla i možnost se najíst. V kempu jsme byli sami, záchod i sprchy jsou fajn. 

Rozbalili jsme stany, spacáky a karimatky, nakrmili Izzinku a šli jsme spát. Vzala jsem spacák i Izzince, ale byla to jedna ze zbytečných věcí navíc, protože v něm stejně nechtěla spát, asi jak materiál šustil. Doporučuji nejdřív někde vyzkoušet, případně potrénovat, pokud něco takového chcete brát s sebou a máte citlivějšího psa jako já. 

Já měla spacák od Hannah, a v tom bylo takové teplo! A to já mrznu i v létě. Takže láska na první pohled. Zato taťka měl spacák jiný a trpěl zimou. A to jemu je zase teplo všude. Karimatka byla pohodlná, krásně se na ní spalo. 

Probudila jsem se už kolem sedmé, tak rychle Izzy vyvenčit a zase zpět do spacáku, než se probudí i taťka. Mezitím jsem naplánovala cestu, kde nás děda měl vyzvednout. Přemýšlela jsem kam bude reálné dojít (po zkušenostech z prvního dne). Izzinka se vykoupala a občerstvila v Divoké Orlici a před desátou jsme vyrazili. Kolem kostela sv. Jana Nepomuckého dál, až do Neratova.

V Neratově jsem nebyla poprvé. Podívat se na kostel jsem jela už před několika lety s babičkou, dědou a rodiči, ale už jsem si z toho moc nepomatovala. Vynikající jídlo jsme si dali v Bistru U Proroka, kam směli i pejci a posilněni jsme pokračovali na rozcestí v Mezivrší, kde nás vyzvedl děda. 

Kamarádka mi onemocněla, tak jsme zase vyrazili s taťkou a Izzinkou. Tohle byl den, kdy začal asi nejzáživnější kus Stezky. 

Babička s dědou nás hodili na parkoviště ke Komářímu vrchu, kde jsme naposledy skončili. A to byste nevěřili, ale Izzinka zase narazila hned z kraje cesty na veverku. Hned jsem si vybavila, že takhle začala i naše letní cesta. Celou cestu jsem ji raději měla na dlouhém vodítku.

Na podzim má Stezka Českem zase úplně jiné kouzlo. Izzy si užívala, že nebylo takové teplo a měla spoustu energie. Já na sobě jen tenčí legíny a kalhoty od Hannahu. Bohužel nejsou nepromokavé, ale v tomto počasí mi to nevadilo. Mají super kapsu na mobil a tak jsem natáčela každou chvíli.

Dorazili jsme na Pěticestí, kde jsme si dali sváču a pokračovali dál. Cesta vedla přes bažiny, což nebylo úplně příjemné, ale šlo to i obejít. U Kunštátské kaple jsme si cvakli zase nějaké fotečky, ale jinak jsme skoro celou dobu koukali po houbách, kterých bylo opravdu hodně i jen u cesty. 

Část této etapy jsme tu už jednou šli a já si vzpomněla na ten kopec, co mi dal zabrat. Ale jak nebylo vedro, tak se to dalo hezky vyšlápnout a o to více jsme si užívali krásné výhledy.

Pak jsme zastavili na oběd. Měli jsme s sebou v pytlíku těstoviny, které se jen zalijí vodou. Háček byl v tom, že jsme si ani jeden nevzal lžíci na jídlo. No a taťka měl nápad, že si lžíci vyřeže. Trvalo to dlouho a Izzinka poctivě asistovala, protože měl taťka v ruce klacek, a to se jí moc líbilo. Výsledek mám na fotce, ale moc se s tím jíst nedalo. 

Ve Velké Deštné šel taťka na rozhlednu, mezitím jsem hlídala věci, ale Izzinka tam nechtěla nechat jít taťku samotného, tak i přes ty děrovaný schody, které nemá ráda, se rozhodla jít taky. Měli jsme štěstí, protože v tuto dobu jsme tam potkali jen pár lidí, ale jindy jich tam je mraky. Naše putování jsme ukončili na Šerlichu, kde nás vyzvedl strejda a přespali jsme zase u babičky a dědy. 

Od Šerlichu jsme pokračovali dál. Izzinka si užívala nošení větviček a lítání v listí. Díky tomu jsme narazili na zřejmě vlčí trus. Ale těžko říci, protože kromě vlka to může být i pes, který je na syrové stravě. 

Po pár kilometrech jsme s Izzinkou viděli mizet v dálce nějaké rychlé zvíře, vlku nebo psovi podobné, ale nedokážu to říct na 100% a měli bychom fakt štěstí, vidět ho.

Pokračovali jsme a zase dál a cestou jsme museli koukat po houbách, to vás prostě tak láká. Několik jsme jich i našli. A hlavně jsme měli zase úžasné výhledy, okolí a přírodu. Takový balzám na duši, když se takovou nádherou procházíte. 

Trochu jsme si s Izzinkou pocvičili povely a zase pokračovali až ke krásnému místu, které si přímo říkalo o zastavení na svačinu. Strom uprostřed louky a vedle stromu lavička. Nádhera!

Podzimní počasí je nestálé. Začalo pršet, ale naštěstí jsme se už blížili k ubytování. Izzince jsem dala pláštěnku a já oblékla bundu Hannah Skylark Women, kterou jsem také získala z Grantu. 

Bunda je naprosto dokonalá, protože nepromokne a je lehoučká a skladná. Využivám ji pravidelně na procházky a vydržela i totální slejvák a bouřku na 15km procházce Hradeckými lesy. 

Taťka dneškem končil a já s Izzinkou jsme trochu odbočily ze Stezky a ubytovaly se v Penzionu Hrádek, který moc doporučuji. Touto dobou jsme tam byly jediné. 

Nohy mě extrémně bolely, nejsem zvyklá ujít tolik kilomterů a hned několik dnů po sobě, ale byla jsem strašně spokojená, protože přírodu miluju a užívat si chůzi s rodinou a psím parťákem je nejvíc top.

Usnula jsem docela brzy, a to byla chyba. Probudila jsem se už kolem druhé hodiny ráno a začala přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych s Izzy další den toho vlka skutečně potkala. Vím, že potkat vlka se psem je nebezpečné a obzvlášť, když ta moje jednoočka je štěkna. Tak se poradím s chatem GPT...

Ano, stát se to může. 
Super… to jsem chtěla fakt slyšet 😀 . Upřesnila jsem teda popis zvířete, co jsem viděla s Izzy. Odpověď? 
Ano, může to být vlk, protože divočák by dupal a vlk odpovídá popisu. 
To mě teda fakt uklidnil 😀. 

Pak mi doporučil, ať se nestresuju. Jo to bych fakt ráda 😀 A že si mám cestou zpívat a mít nahlas puštěnou hudbu. No tak raději mobil vypínám.  

Poslední den této výpravy jdeme jen já a Izzy. Výhled ráno u rozhledny byl dokonalý. Fičel sice vítr, ale jakmile jsme s Izzinkou vlezly do lesa, byly jsme „za větrem“. Po včerejší komunikaci s AI jsem měla trochu nahnáno, že vážně potkáme vlka, tak jsem celou dobu měla zapnutý mobil s písničkama a snažila jsem se les přejít co nejrychleji.

Až za lesem jsem si cestu začala zase užívat, takže jsme si udělaly krátkou pauzu u rybníka, protože Izzy je vodomil (a to i v zimě, dokud voda nezamrzne). Čekalo nás totiž celkově 19 kilometrů, tak nebyl čas, ztrácet čas. 

Izzinka mi zapózovala u hranic s Polskem, potkaly jsme i krávy, které se Izzince vůbec nelíbily, protože byly velké a vydávaly divné zvuky. 

Svítilo sluníčko, nebe krásné. Na ruku mi přistála beruška. Tyhle momenty jsou prostě úžasné. Všímat si přírody, užívat okamžik teď a tady, tak jak žijí pejsci. Neřešit chvílemi minulost ani budoucnost. Prostě vypnout... 

Cesta směrem k Náchodu pěkně ubíhala. Do konce zbývalo asi 5 kiláků a my byly tak rychlé, že jsme si daly i chvíli pauzu, abychom v cíli nečekaly na domluvený odvoz moc dlouho. 

Následnou autozastávku ve Velkém Poříčí Izzinka využila na koupání (zase) a nabrání další energie. Já si prohlédla v parku krásné dřevěné naučné hry s obrázky zvířat. Na jídlo zde doporučuji restauraci Staročeskou hospůdku. Psy mají rádi, dokonce tam Izzinka s personálem potrénovala nějaké tríčky, a hlavně - výborně vaří. Lepší tečku za cestou jsem si nemohla přát. 

Přemýšleli jsme kam vyrazíme, když už Orlické hory máme projité, ale chtěla jsem mamce kousek Stezky ukázat. Vyrazili jsme na Mezivrší ke Komářímu vrchu na parkoviště. Vzhledem k blížícímu se dešti jsme změnili plány a vyrazili na nedaleký Anenský vrch a pak k Haničce (dělostřelecká tvrz). 

V hustém dešti jsme ale až k Haničce nedošli a otočili jsme se zase zpátky. Pejsci si i přes nepřízeň počasí naši cestu užívali a dováděli v posledních kouscích sněhu. Já aspoň zase naplno využila nepromokavou bundu, která je v takovém počasí ideální. 

Se Stezkou Českem jsme již od jejího vzniku