Přes 1000 km za 36 dní: Honza prošel jižní část Stezky Českem

Po necelém roce jsem se opět vydal na více než měsíční pouť zvanou Stezka Českem. Letošní motivace byly přirozeně krapítek jiné, než ty před rokem, ale i tak dostatečně silné. 

Po loňské severní větvi (zážitky jsem sepsal ve článku ») jsem chtěl Stezku dokončit celou. Současně jsem si řekl, že by bylo i hezké obejít celou republiku do 365 dní a tak jsem letos vyrazil již v červnu, abych se vrátil do 30. 7. 

Tentokrát mé časové možnosti, loňské zkušenosti a ambice byli již takové, že jsem byl připraven ujít celou Jižní větev - přes 1000 km komplet. 

Stejně jako loni jsem pak zvolil variantu ze západu na východ - domů na Moravu - a pěkně s báglem na těžko. 

Osprey Kestrel 68 nakonec vážil bez vody a jídla asi 14-15 kg. S proviantem pak klidně i 18 kg. Spaní venku povětšinou v „hotelu širák“ a každou čtvrtou, nebo pátou noc v civilizaci zejména kvůli nabití powerbanky 40 000 mAh. Denně jsem pak šel vzdálenosti 30-45 km, tedy většinou 10-12 hodin na cestě.

Po loňských (trápením a bolestí získaných) zkušenostech jsem na hodně asfaltový jih zvolil trailové boty Saucony Xodus Ultra 3 a Hoka Mafate Speed 4. Saucony více na asfalt a Hoka více na terén.

Další změnou byl potom spacák Warmpeace Viking 300. Váha spacáku a pocit spaní v peří se nakonec ukázala jako příjemná a vítaná změna. Již od loňska jsem také věřil kvalitnímu tarpu Hannah Skyline 2 Light a tak jsem se s peřím i do deštivých dnů nemusel tolik bát.

Moje putování začalo v Aši, pokračovalo přes nejjžnější bod ČR a skončilo na nejvýchodnějším bodě ČR. Cestou jsem postupně prošel Český les, Šumavu, Novohradské hory, Českou Kanadu, Podyjí. Dále pak dlouhou jihomoravskou rovinou narušenou jen krásnou Pálavou. Celá tato jihozápadní hranice s bývalým Západem je hodně asfaltová. Hlavně kvůli tzv. signálkám, což byli asfaltové cesty pro tehdejší pohraničníky a jejich UAZy. 

Poté už pokračovaly Bílé Karpaty, Javorníky a Beskydy. Dalo by se tedy říct to nejlepší na konec, ale to je samozřejmě subjektivní.

V každé části mé anabáze bylo totiž nějaké dobrodružství, nebo nezapomenutelný zážitek. V Českém lese jsem třeba potkal chlapíka z Turecka jen s igelitkou, co se marně pokoušel zorientovat v Google mapách a hledal kudy se dostane nejkratší cestou do Německa (rád jsem mu poradil 😉).

Na Šumavě mezi Černým a Čertovým jezerem jsem zažil takové kroupy, že kdybych nechytl zrovna přístřešek, tak jsem dobouchaný jak nedělní řízek. 

Nebo neplánované popíjení a povídání si do noci v „zavřeném“ občerstvení ve vagóně v Novém Údolí s místními starousedlíky.

Zajímavý byl i systém „nouzových nocovišť“ kde na Šumavě můžete legálně nocovat v nočních hodinách jen tam. Jsou od sebe vybudovány v pravidelných vzdálenostech a mně vždy vyhovovalo spát ob jeden. 

I tak jsem ale nepřišel o bivak na Poledníku (1315 mnm), kde bylo nakonec mé nejvyšší nocoviště celé jižní větve. Těch hvězd co tam je vidět bylo neskutečné… A ráno zase úžasná rozhledna přebudovaná z bývalé vojenské pozorovatelny.

Nebo několikakilometrový úsek za Slavonicemi v teplotách jak v pekle bez kouska stínu a vody. To byl také zážitek, a tak vyprahlý jsem nebyl od loňské žízně na Stezce v Jizerkách.

Skutečné trable začaly před Znojmem, kde zničehonic začali nepříjemné bolesti v holenní části pravé nohy. Diagnostikoval jsem si něco jako zánět okostice holeně, ale těžko říct. 

Krásným krajem nekonečných vinohradů a Pálavy jsem prošel pomalu a se syknutím na každém kroku. Náladu mi zvedl aspoň nečekaně luxusní nocleh v „tábořišti“ Klentnice, což je jediné legální nocování v CHKO Pálava. Očekával jsem jen louku na tarp, ale nakonec šlo o farmu ve starém lomu, plnou zvířat ve stylu westernového městečka. 

Místní starší majitelé zde tráví většinu roku a s dotazem kam ulehnout řekli jen: „Támhle v saloonu je postel, tam si můžeš pod oknem lehnout a pak dojdi na pivko.“ Velmi příjemné místo a lidé…

Každopádně tak 4 dny mi bylo vážně ouvej a já pomýšlel i o přerušení cesty. V tomto období mi dost pomohli (krom Ibalgin masti) také trekové hole Hannah Camping Speed Trail FL, které jsem sebou měl právě pro případ nějaké obtíže a také pro pohodlné stavění tarpu. 

Postupem času se bolest naštěstí zmírnila (nebo jsem si zvykl) a já si tak mohl užít i závěrečnou čtvrtinu Stezky v kopečkovém terénu při slovenských hranicích. Tato část jižní Stezky už bez asfaltek byla asi opravdu nejatraktivnější. 

Hned v Bílých Karpatech mě sice nepřekvapivě překvapily cedulky „pozor na medvědy“, ale ti prý žerou jen borůvky, mršiny a rolničky  :-D.  

Ráno po bivaku na Malém Lopeníku jsem pak vycházel do takové mlhy, že i Rákosníček by se v ní ztratil. Bylo to kouzelné i strašidelné současně. Potom se začala mlha postupně trhat a objevovat se zajímavé výhledy skrz mračné díry.

Následující hřebenovka v Javornících byla za mne ta úplně nejhezčí etapa plná výhledů, divokých lesů, zelených luk a horských chat na česko-slovenském pomezí. Posledních asi 66 km na konci už bylo shodných s loňskou severní trasou, a tak vyhlášenou pizzu v Mostech u Jablunkova jsem nemohl minout ani tentokrát.

Závěrečné deja vu na nejvýchodnějším bodě a naplňující pocit že se celý projekt podařil pak už byl jen odměnou za tohle dlouhatánské, ale nesmírně krásné putování.